Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Potkat v Evropě stopaře není nic neobvyklého, hlavně mezi studenty je tenhle způsob dopravy velmi rozšířený. Sám jsem úspěšně prostopoval celé Skotsko a kus Anglie a párkrát zkoušel štěstí i v jiných částech Evropy. Neměl jsem však příliš tušení, jak je tomu v Číně.

Takže jsme se s mým českým kamarádem Ondrou, studujícím v Chengdu, rozhodli, že se vydáme na velkou cestu stopem po Číně, zhruba na čtyři týdny. Nestanovili jsme si žádný cíl, kam chceme dojet, či místa které chceme vidět, jen jsme si určili že pojedeme směrem na severozápad, do neklidné autonomní oblasti Xinjiang, obývané nechvalně proslulým ujgurským etnikem. Kromě toho taky nebudeme spát v žádných hotelech a budeme se snažit udržet celkový rozpočet na méně než pět tisíc korun.

Sraz jsme si dali o dva dny později před nádražím v Guiyangu, hlavním městě nejchudší čínské provincie Guizhou, jež leží napůl cesty mezi Chengdu a Guangzhou. Během cesty vlakem jsem o našem plánu jen tak mimochodem napsal i Verči, další české studentce, tentokráte z Kunmingu, která mi odpověděla zprávou „Ok, koupila jsem si jízdenku, počkejte tam na mě.“

Krajina v Guizhou.

Když jsme se večer konečně všichni setkali, ukázal se první nedostatek našeho plánu. Začalo se stmívat, my stáli uprostřed města a přemýšleli, co budeme dělat. Na stopování je potřeba dostat se na okraj města, a i když má Guiyang pouze dosti podprůměrných 4,5 milionu obyvatel, dojít na okraj není zrovna jednoduchý úkol. Takže jsme se vydali náhodným směrem, doufaje že narazíme na park, kde by se dalo přespat. Po třech hodinách chůze mezi cestami, věžáky a staveništi jsme došli do okrajové části, kde jsme narazili na skupinku přiopilých čínských businessmanů. Na otázku, cože tam děláme tak pozdě večer jsme odpověděli, že hledáme místo k přespání. Na to nám jeden z nich řekl, že je poblíž sice jeden hotel, ale je hrozně drahý, tak že přespíme u něj doma. Odmítnout přiopilého Číňana, jenž vás někam zve je technicky nemožné, navíc už jsme byli dlouhým pochodem tak znaveni, že nám bylo vše jedno. Takže jsme skončili ve velkém podkrovním bytě s fontánou na verandě, pán nás předal svojí už na pohled nepříliš nadšené rodině a odešel pokračovat v popíjení.

Ráno jsme popili čaj s poněkud překvapeným majitelem bytu a poté konečně nastala naše premiéra ve stopování. Na výpadovce ve směru někam na jih, tudíž přesně proti našemu původnímu „plánu“, tak jsme si řekli, že pro začátek projedeme odlehlé vesnice v okolí.

Na venkově.

Hned z počátku se ukázalo, že Číňani příliš nechápou celkový koncept stopování. Jakožto exotičtí cizinci jsme nemuseli na zastavující auta čekat příliš dlouho, zhruba polovina však zastavila, jen aby nám řidič řekl, že nás nemůže vzít, protože hned na další odbočce končí cestu. Zbytek byl sice ochotný nás vzít, museli jsme jim však vysvětlit jak takové stopování vlastně funguje. Pokud například řeknete nějaký konkrétní název místa, kam se chcete dostat, Číňan vám odpoví že tam nejede a tím to pro něj končí, i když jede stejným směrem a končí třeba v posledním městě před vaším cílem. Naučili jsme se tedy neříkat konkrétní názvy a jen ukazovat směr kterým se chceme vydat. Navíc pokud stopujete na okraji velkých měst, často vám zastaví i nelegální taxi, tzv. heiche, takže se musíte pokaždé ptát, jestli řidič požaduje peníze.

Po celodenním stopování jsme se octli na konci cesty uprostřed lesa, zhruba sto kilometrů na jih od našeho výchozího bodu. Dovezl nás tam sympatický řidič v malé dodávce plné dětí, které se chtěly proběhnout v lese daleko od ruchu města. To bylo pro mě dost překvapením, protože po roce v Číně jsem už opravdu nečekal, že se najdou Číňani schopní vydat se mimo bezpečí betonu a placených atrakcí. Na takto nečekané místo se jinak než stopem ani dostat nedá.

Vstup na lesní cestu v Číně zas tak často neuvidíte.

Děcka začaly lézt po vysoké konstrukci, určené původně k vojenskému výcviku, a zatímco evropští rodiče by z pohledu na pětileté dítě šplhající už asi v deseti metrech panikařili, čínský otec jen nadšeně povzbuzoval. My jsme mezitím usedli na okraj lesa, jakoby zkopírovaného z typicky české krajiny a relaxovali.

Po chvíli se zjevil chlapík v maskáčích a pozval nás abychom se podívali do jejich outdoorového areálu, což byly dvě velké budovy na okraji lesa. Jak jsme pochopili z fotek promítaných na stěně, sem jezdí organizované skupiny Číňanů na tábory. Po večeři nám půjčili stany a ochotně je postavili na betonu pod přístřeškem, aby nám na ně náhodou nenapršelo. když jsme navrhli, že bychom rádi někam do přírody, nabídli že je postaví na balkóně jedné z budov. Ráno jsme si udělali společné fotky, dostali jsme na památku oddílovou vlajku, podepsanou každým přítomným členem, my se podepsali na jejich vlajku, načež nás odvezli autem na nejbližší dálnici.

Stanování v Číně.

Dalším společným prvkem čínských řidičů jsou otázky na stopaře. V naprosté většině totiž konverzace probíhá naprosto totožně, jako by se to učili už ve škole. Samozřejmě v čínštině, protože jen minimum místních umí anglicky. Po několika dnech už jsme uměli odpovědi jako básničku nazpaměť. Vypadá asi takhle: "Odkud jste?" "Z České Republiky." "No jo, Československo znám." "Československo už neexistuje, rozpadlo se před asi 20 lety." "Váš úřední jazyk je angličtina nebo němčina?" "My máme vlastní jazyk, češtinu." "Jak dlouho už jste v Číně?" "Asi rok." "To umíte dobře čínsky!" "My už ji dva roky studovali v Česku." "Kde se vám líbí více, v Číně nebo Česku?" "Obě země mají svoje přednosti…"

Veškeré pokusy dostat se do vesniček skončily neúspěšně, ty kterými jsme projížděli stály na okraji prašné cesty a vypadaly velmi nevlídně. Do těch které nebyly na okraji cesty se nedalo dostat, Číňana, který by do jedné z těch odlehlých jel se nám odchytit nepodařilo, a jít tam pěšky po prašné cestě nás velmi rychle přestalo bavit.

Xiao Baba. Foto Ondřej Lembard

Naše dosavadní cesta zatím byla jen motání kolem Guiyangu ve všemožných směrech, padlo tedy rozhodnutí, že se konečně vydáme na severozápad. Ukázalo se, že stopování v Guizhou je vlastně velmi jednoduché, na cestě jsme pokaždé průměrně čekali tak 15 minut než jsme mohli nastoupit do dalšího auta v našem směru a mnozí řidiči nás dokonce pozvali do restaurace. A tak jsme se po několikahodinové jízdě octli před nádražím v Guiyangu.

To už jsme si říkali, že naše stopování nás asi nikam daleko nedostane, ale přesto jsme se vydali na další výpadovku, tentokrát autobusem a v požadovaném směru. Nový začátek naší cesty se ukázal úspěšný, stopli jsme si řidiče, jenž mířil do vzdáleného města v požadovaném směru.

Anshun je typické město Guizhou, mezi výškovými budovami se náhodně tyčí velmi strmé kopečky, ne o moc vyšší než okolní zástavba a na jednom z nejvyšších kopečků byl už z dálky vidět malý, zdánlivě nepřístupný altánek.

Anshun

Bylo hned jasné, kde se skupinka Čechů rozhodne strávit noc. Už za tmy jsme se vydali jedinou stezkou která protínala neprostupné houští na úpatí kopce. Prošli jsme starým hřbitovem a cestička se začala postupně ztrácet, až jsme zůstali stát uprostřed téměř kolmého kopce a nemohli pokračovat dále. Verča, jakožto jediný rozumný člen výpravy navrhla vrátit se zpátky ale my dva, Ostraváci bez pudu sebezáchovy, jsme našli další zarostlou stezku, kterou se dalo vyškrábat až na vrchol.

Náš altánek nad Anshunem. Foto Ondřej Lembard

Verča znovu prokázala, že jako jediná z nás před odjezdem přemýšlela a vytáhla spacák s karimatkou. My dva zevláci jsme ulehli jen tak na betonovou podlahu a brzy usnuli díky uspávačským schopnostem Verčina předčítání Zaklínače. V noci však přišel vítr, zima, komáři a nakonec i déšť. Na další spánek už byl krátký i Zaklínač a tak jsme počkali do rozbřesku, červenou fixou přidali své podpisy na stropě altánku mezi ty ostatní a po krátkém sestupu vylezli ze křoví na jednu z ulic, za velkého údivu kolemjdoucích Číňanů.

Takové menší městečko. Foto Ondřej Lembard

Ani na dálnici z Anshunu dále na západ jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Po sérii obvyklých otázek nás nový řidič překvapil znalostí českých automobilek a hlavně tím, že jako malý prý nejradši sledoval pohádky o Krtkovi. Nakonec nám ještě nabídl místo ve svém bytě s tím, že nám dá číslo a až si projdeme město tak mu máme zavolat a on pro nás přijede. Nevěděli jsme jak to chápat, jestli jen jako nabídku ze slušnosti, nebo vážně míněnou.

Tříkolová kopie Matize, nejčastější auto na Guizhouském venkově.

Na mapě si musíte hodně přiblížit pohled, aby se město Liupanshui vůbec zobrazilo. Proto nás překvapilo, že ve skutečnosti je to druhé největší město provincie, s asi třemi miliony obyvatel. Místní však cizince příliš často nepotkají, pokaždé když jsme zastavili, zaznělo sborové hello a seběhlo se kolem nás hejno Číňanů, prosících o společnou fotku, popřípadě si nás „nenápadně“ fotili zpovzdálí. Po pár hodinách už jsme se preventivně vyhýbali místům s větší koncentrací lidí a pokaždé když jsme zaslechli hello, tak jsme přidali do kroku. Nepomohlo ani to, že například v místních parcích je všude na tabulích napsáno „Respektujte práva ostatních, nikdy se nefoťte s cizinci.“

K večeru jsme zavolali našemu řidiči, že tedy rádi využijem jeho nabídky. Přijel pro nás, avšak protože měl nějakou práci, dal nás zatím do opatrování svým dvěma kámošům. Počáteční rozpačité mlčení se naši hostitelé rozhodli zahnat pivem, načež jsme všichni sedli do auta a odjeli do obchodu s audio soustavami jednoho z nich, kde se pokračovalo v pití. Po nějaké době  přijel i náš řidič a pokračovalo se až do pozdních hodin.

Ráno se od nás odpojila Verča, neboť se blížil den jejího návratu do vlasti. Pokračovali jsme tedy ve dvou dále na sever a podařilo se nám chytit si dodávku se skupinkou kamarádů, co jeli do asi pět hodin vzdáleného města na večeři. V Číně nic neobvyklého, tihle nám během cesty vyprávěli, jak si takhle jednou zajeli na otočku do Pekingu. No a samozřejmě nás pozvali.

Hot Pot. Foto Ondřej Lembard

Naprostá většina řidičů a jejich spolujezdců si s námi udělala společnou fotku. A většina z nich ji ihned nahrála na Wechat, což je místní obdoba Facebooku. Vyjímkou nebyli ani tito cestovatelé, a všech pět se postupně vystřídalo na sedačce mezi námi dvěma, načež se na Wechatu v komentářích pod naší společnou fotkou začali chlubit, jak si s náma skvěle popovídali v angličtině.

Pokud v Číně cestujete mimo známější turistická místa, můžete mít problém sehnat si místo na spaní. Každý hotel, ubytovna či hostel v Číně totiž musí mít zvláštní povolení pro ubytování cizinců. A samozřejmě v místech kde cizinci moc nejezdí je pro místní zbytečné si jej vyřizovat.

Opravdu netuším co to má znamenat...

Takže, když jsme v noci za deště dorazili do jakéhosi malého městečka, byli jsme velmi rádi že nám náš řidič, zaměstnanec hotelu slíbil že nás u nich ubytuje zadarmo. Jak se ukázalo ani on sám netušil, že jejich hotel, jeden z nejlepších ve městě nesmí žádné cizince přijmout. Zavezl nás tedy alespoň k ulici kde byla soustředěna většina místních levných ubytoven. V každém sme se zeptali zda není problém ubytovat cizince, pokaždé nám bylo řečeno že ne. Samozřejmě, pokaždé když jsme usmlouvali cenu, zalezli do pokoje a odevzdali pasy aby nás mohli zaregistrovat, ukázalo se že povolení nemají. Pokusy usmlouvat, že by nás ubytovali bez povolení byly marné, většina Čínanů si totiž nedovolí dělat něco co se příčí pravidlům. Až v posledním hostelu, tom kterému jsme se nejdříve vyhnuli protože vypadal nejhůře se na nás usmálo štěstí. Povolení měli, museli jsme si však sami vyplnit hromadu údajů do počítače, protože oni sami to nikdy nedělali.

Výcvik speciálních jednotek vojenské policie.

Během týdne stráveného v Guizhou jsme utratili zhruba dvě stě yuanů, asi sedm set korun. Když jsme opouštěli poslední větší město v Guizhou, rozhodnuti co nejdříve dojet do Sichuanu, zastavil nám mladý řidič ve velkém čínském SUV, a ačkoliv nás odvezl jen asi deset kilometrů, na konci nám vnutil dvě stě yuanů. Z našeho způsobu cestovaní nabyl přesvědčení, že jsme tak chudí, že si nemůžeme dovolit autobus a naše námitky byly marné. Nejchudší provincii Číny jsme tak opustili tak trochu poníženi a stejně „bohatí“ jako jsme do ní přijeli.