Já, versus šílený čínský otec

Rodinné vztahy a jejich pravidla jsou v Číně, jak je asi většině známo, poněkud komplikovanější než v Evropě. Já se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.

Rok a půl po příjezdu do Číny jsem bydlel v bytě poblíž centra Guangzhou, se svým bratrem, českým kamarádem a Číňankou Zhou. Tu jsem poznal ještě během studií čínštiny v Česku, kde ona strávila jeden semestr jako lektorka, vyslaná zde svoji univerzitou z Hong Kongu. Znovu jsme se tedy potkali po té, co jsem se přestěhoval do Číny.

První rok mého pobytu v Číně jsem strávil studiem čínštiny na univerzitě a tak nějak od začátku jsem počítal s tím, že se zde zdržím ještě o trochu déle. V létě jsem se vystěhoval z koleje, schoval si věci ke slovenskému kamarádovi do bytu a odjel s Ondrou na cestu stopem po Číně.

Už předtím jsem byl s Zhou domluvený, že jakmile já se vrátím z cest a ona dokončí své studium v Hong Kongu, pronajmeme si byt v Guangzhou. Ona už delší dobu plánovala že se vrátí z Hong Kongu do Číny, protože ji nevyhovoval tamní životní styl, nechtěla se však vracet do svého rodného města kousek od Šanghaje, protože věděla že rodina by jí zasahovala do všeho co udělá.

Když jsem tedy dostopoval zpátky na pobřeží, přijela Zhou a začalo naše hledání bytu. Ihned nám padl do oka velký byt v 27. patře věžáku kousek od Canton Tower a po odmítnutí několika dalších bytů jsme se tam ještě večer nastěhovali.

Zhou je poněkud netradiční Číňanka. Věčně vysmátá holka co má ráda pivo, dokáže ho vypít více než jakýkoliv běžný Číňan, sní o tom že stráví alespoň rok v Jižní Americe a do každé věty co pronese, vmíchá alespoň jedno české slovo. To poslední co by chtěla je žít klasický čínský život, naplánovaný rodinou od začátku do konce.

Po pár dnech v novém bytě se o všem dozvěděl otec Zhou, relativně bohatý majitel továrny na panty. Po několikahodinovém rozhovoru přes Skype jsem našel Zhou v slzách, s tím že její rodina je naštvaná, že se přestěhovala a bydlí v jednom bytě s neznámým chlapcem.  Vysvětlovala jim sice, že se známe už dlouho a že jsem jen spolubydlící a nic mezi námi není, ale to je naštvalo asi ještě více, v čínské kultuře je takováto situace prostě neakceptovatelná.

Ještě ten den si otec koupil letenku a druhý den ráno ho Zhou jela vyzvednout na letiště.

S nasranými čínskými otci jsem doposud neměl žádné zkušenosti a tak jsem dost neklidně vyčkával jeho příchod. Když konečně přišel, nesměle jsem mu podal ruku a představil se. Změřil si mě pohledem, šáhnul mi na nos, řekl že je fakt velký a špičatý a začal se smát.

Po obědě se tatík usídlil v našem bytě, začal pobíhat kolem jen v trenýrkách, koupil mi nové povlečení na peřiny a nevypadalo to, že by byl jakkoliv naštvaný. Během následujících dvou dnů jej ze všeho nejvíce trápilo, že v okolních restauracích nemají jeho oblíbenou verzi vařeného kuřete. I přes původní očekávaní mi během pobytu u nás v bytě připadal jako celkem fajn člověk.

Poslední den mi řekl, ať se posadím, a proběhl krátký výslech o mých plánech do budoucna. Poté mi řekl, ať dávám pozor na jeho jedinou dceru a odletěl zpátky na sever.

Příliš jsem nepochopil, co to mělo všechno znamenat, ale doufal jsem, že se tím vyřešily všechny problémy. Během pár dní ale začali Zhou volat příbuzní a přesvědčovat ji ať se vrátí zpátky k nim do města. Každý den ji volal alespoň jeden z příbuzných, včetně babičky která ji oznámila, že na ni čeká tamní komunistická strana a znovu se ozval i otec, podle výrazu Zhou opět naštvaný.

Takhle to pokračovalo několik týdnů, až jednoho dne Zhou ztratila občanku a musela jet domů si udělat novou. Její otec ji hned od prvního dne ignoroval a celý týden s ní neprohodil ani slovo. Její příbuzní ji oznámili, že se musí do měsíce přestěhovat zpátky z Guangzhou, jinak už se nemá nikdy vracet.

Zhou přijela do Guangzhou dost rozmrzelá ale rozhodnutá zůstat. Bylo ji totiž jasné, jak by vypadal její život, pokud by se opravdu řídila radami příbuzných. Ti ji už řekli, že ji ihned po návratu najdou stabilní povolání a ženicha.

Během té doby už s námi v bytě bydlel i můj bratr a další český kamarád, kteří přijeli do Číny učit angličtinu. S Zhou jsme se rozhodli, že zkusíme rozjet firmu zaměřenou na export a během pár týdnů jsme prošli čínskou byrokracií a opravdu firmu založili. Zhou však i nadále pokračovala ve své práci jako učitelka čínštiny v jazykové škole pro cizince.

Každodenní telefonáty pokračovaly i nadále ale postupem času jich ubývalo a po té co uplynulo měsíční ultimátum už téměř utichlo. Otec si ji smazal ze všech kontaktů a vypadalo to, že ostatní se smířili s tím, že si chce žít vlastní život.

Čínský nový rok je nejvýznamnější čínský svátek, trvá zhruba tři týdny vždy v prvních měsících běžného kalendářního roku. Jednou z tradic je, že se všichni členové rodiny sejdou doma a oslavují. Díky tomu taky každoročně probíhá v Číně největší přesun lidstva na planetě, když se pracující z pobřežních měst vrací zpátky za rodinami v chudších provinciích.

Stejně tak se rozhodla odjet domů i Zhou. Zpočátku to vypadalo, že je vše v pořádku a její rodina se už uklidnila. Po pár dnech, kdy mi tvrdila, jak jsou všichni šťastní a panuje dobrá atmosféra, však napsala mému bratrovi, že ji otec už první den vzal všechny doklady, peníze, kreditky a oznámil ji že se nesmí vrátit do Guangzhou.

Všechny tři nás to samozřejmě velmi naštvalo a začali jsme plánovat jak ji můžeme dostat zpátky. Druhý den otec oznámil, že nás chce všechny tři vidět a že tedy máme přijet, s tím že cestu zaplatí. Během pár hodin ale změnil názor a zase trval na tom že Zhou zůstane.

Na další den jsem měl naplánovanou cestu do menšího města (8 mil. obyvatel) v Jiangsu, kde jsem dělal kontrolu kvality zboží pro klienta. Město leží jen pár set kilometrů od Šanghaje, na čínské poměry tedy hned vedle. Zhou jsem tedy oznámil, že během dvou dní přijedu a vyřešíme tenhle problém.

Odletěl jsem tedy na sever, dojel do továrny a pustil se do práce. Bylo mi podezřelé, že mi celý den Zhou nenapsala ale doufal jsem, že je jen zaneprázdněná návštěvou příbuzných. Druhý den mi ale volala její šéfka ze školy, s tím že otec už vzal Zhou i její mobil a ona ji volala z pevné linky, protože měla jen její vizitku. Šéfka se snažila neúspěšně domluvit otci ať se uklidní avšak bez úspěchu. Po pár minutách mi zavolala i Zhou z jejich domácí pevné linky, celý půlhodinový hovor však proplakala. Byla si ale jistá že doma už nechce zůstat ani chvilku a dohodli jsme se, že uteče ke kamarádce, půjčí si peníze na autobus a počká mě v Hangzhou na nádraží, kam já přijedu rychlovlakem ještě ten den večer.

Po tom co jsem si od zhou vyslechl mi přišlo, že s otcem nemá smysl vyjednávat a navíc jsem měl strach že ji ublíží pokud zůstane doma. Po pár hodinách mi naštěstí zavolala, že se jí podařilo utéct a čeká mě na nádraží, takže jsem byl o něco klidnější. Problém však je, že bez dokladů je člověk v Číně dost omezený. Mimo jiné nemůže letět letadlem nebo jet vlakem, takže pokud jsme se chtěli vrátit do Guangzhou, jediná možnost byla 20 hodinová cesta autobusem.

Večer jsem nastoupil do rychlovlaku na tříhodinovou cestu na jih. 

Stejně jako při mé minulé návštěvě Jiangsu mi bylo dost špatně a velmi mě bolela hlava, možná kvůli kombinaci velkého znečištění v této části Číny a naprosto odporného stylu místní kuchyně, suverénně nejhoršího jídla co jsem za svůj život jedl. Celou cestu ve vlaku jsem tak byl na nervy z nastalé situace a ještě se snažil nepoblít. Kromě toho mi celou cestu psali a volali střídavě můj bratr a Zhou šéfová a přesvědčovali mě, ať otce nezabíjím.

Pět minut před tím, než zpožděný vlak dojel do cílové stanice v Hangzhou, mi Zhou zavolala, že ji zrovna chytil otec se strýcem a čekají na mě. Dost vyčerpaný a velmi na nervy jsem vystoupil z vlaku a pod schody z nástupiště uviděl Zhou a jejího otce. Úplně jsem rezignoval na nějaký odpor, nechal se dovést do jejich auta a odjeli jsme do Jiashan, jejího rodného města.

Tam mě otec zavedl do nejdražšího hotelu ve městě, objednal mi pokoj na dva dny a do vedlejšího pokoje se ubytoval strýc, co měl za úkol mě hlídat. Zhou mi řekla že se uvidíme na snídani v 7 ráno. Já jsem se vyzvracel, zapadl do postele a snažil se usnout.

Po probděné noci jsem opět velmi na nervy sešel se strýcem do restaurace na snídani, potkal se s Zhou a zjištoval jaká je situace. Řekla mi, že všechno je v pořádku, otec ji vrátil mobil a že si se mnou chce večer promluvit.

Strýc po snídani odešel, a Zhou navrhla že se zajdeme podívat do Xitangu, historického městečka kousek od města. Když jsme vyšli před hotel, stálo hned před vchodem jejich auto s otcem. Ten stáhl okénko, dal Zhou její občanku, peníze a popřál nám hezký den.

Celý den jsme s Zhou strávili procházením historických uliček Xitangu a popíjením čaje v jedné místní čajovně. Zhou už byla úplně klidná, ne však já, protože jsem věděl že večer bude výslech a já budu muset obhajovat svou existenci. Měl jsem však u sebe její občanku a během popíjení čaje jsem koupil dvě letenky z Šanghaje do Guangzhou, s odletem za dva dny.

Když jsem došel na hotel, objevilo se u mě v pokoji dalších šest Číňanů, kromě otce a matky Zhou i nějaký další strýc, teta a sestřenice. Všichni si posedali, kde se dalo, uvařili si čaj a začali v televizi sledovat dokument o tropických hadech. Já seděl na židli, dost na nervy a připravoval si, co jim povím.

Po chvíli se začali všichni dívat na mě a strýc, také majitel továrny, započal s monologem. Problémem bylo, že v této oblasti se používá místní dialekt známý jako Shanghaihua, který snad nemá se standartní čínštinou společné vubec nic. Na mě se sice všichni snažili mluvit ve standardní putonghua, i tak to však mělo velmi daleko od jazyka který se už tak dlouho učím. Nakonec tedy všechno musela překládat Zhou a celá rodinka mě měla za blba.

Během výslechu jsem se dozvěděl že, Guangzhou je špatné a všichni se musíme přestěhovat do Šanghaje. Proč je špatné nebylo přímo řečeno, ale pochopil jsem že to funguje na podobné úrovni jako mezi Prahou a Brnem. Na to že jsme si s Zhou založili firmu mi řekli, že každý Číňan se snaží vydělat obchodem a že jak se tedy naše firma chce srovnat s touto konkurencí. Odvyprávěl jsem jim tedy své velmi špatné zkušenosti z předchozích obchodů a kontrol které jsem sám zažil a myslím že pochopili že jakožto Evropan mám úplně jiný level důvěry v zemích, kam vozím zboží.

Po hodině kdy na mě střídavě všichni mluvili už Zhou přestalo bavit mi vše překládat a celá sešlost se začala bavit mezi sebou v mě totálně nesrozumitelném dialektu. Já jen seděl na okraji a nechápal co se vlastně děje. Celou dobu jsem jen popíjel čaj, který mi co deset minut zvesela doplňovala její matka a sledoval další dokument o tropické fauně.

Po dalších dvou hodinách se náhle všichni zvedli, popřáli mi hodně štěstí a odešli. Vůbec jsem nechápal co se stalo a nevěděl, co mám očekávat dále.

Ráno pro mě přijela Zhou i s otcem a matkou a oznámili mi, že jedu s Zhou do Šanghaje a můžeme odletět do Guangzhou. Zatímco otec platil účet za hotel, suverénně nejdražší kde jsem v životě byl, matka loupala jednu mandarinku za druhou a cpala mi je do ruk. Zhou dostala od otce darem nový iPhone a poté jsme sedli do auta, dojeli na nádraží rychlovlaku, oba nám popřáli šťastnou cestu a my odjeli do Šanghaje.

Stejně jako minule jsem opět vůbec nepochopil, co měla celá situace vlastně znamenat a proč se otec znovu tak změnil po té, co jsem se já objevil na scéně. Naštěstí od té doby uplynuly už dva roky bez toho, že by se můj život na několik dní změnil v čínskou telenovelu.