Jak jsem dostal psa k obědu

Každý asi ví, že obchodovat s Číňany je dost riskantní. Jak to vypadá, když se výroba zboží na zakázku v Číně příliš nevydaří?

Posledních pár měsíců se můj každodenní život podobá životu zaměstnance továrny. Až na pár změn. Ráno vstanu, jedu metrem na letiště, sednu na letadlo a letím do jedné z továren rozesetých po celé Číně. Tam strávím pár hodin kontrolou zboží, které brzy zamíří někam do světa a večer letím zpátky nebo do jiného města.

Ačkoliv poněkud vyčerpávající, přijde mi to zajímavější než posedávat v kanclu a vyhovuje moji dobrodružné povaze. Už proto že nějaké dlouhodobé plány neexistují a kam druhý den letím, se často dozvídám až večer před odletem. Tak se mi už třeba stalo, že jsem byl na jaře jen v tričku v jižní provincii Zhejiang, užíval si sluníčka, a na to mi přišla zpráva že druhý den letím do Tianjinu, kde tou dobou mrzlo. Nestihl jsem si ani koupit nic teplejšího na sebe a tak jsem se zahřál až když mi v továrně na severu věnovali jejich firemní montérky, ve kterých jsem pak s majitelem továrny navštívil luxusní restauraci, prošel město a odletěl do Hong Kongu.

Povětšinou jsou mé cesty ale vpodstatě příjemné, poznávám nová místa, sleduju jak se vyrábí zboží které poté zaplní evropský trh a ještě jsem pokaždé pozván na obědy, kde se jídlem rozhodně nešetří. Neplatí to však vždy.

Na jednu z kontrol si mě našla jistá německá firma, která se zabývá dovozem infrasaun. Měli svého spolehlivého výrobce na jihu Číny, dostávali pravidelné zásilky kvalitních saun a vše běželo jak má. A pak se jednoho dne výrobce odmlčel, veškeré spojení se přerušilo, telefony přestaly fungovat. A to vše po zaplacení zálohy za novou zásilku několika set kusů saun.

Být to někde jinde, nepochybně by se věci daly do pohybu rychleji, v tomhle případě ale klient půl roku čekal, než se náhle ozval šéf výroby ze staré továrny s tím, že výroba objednaných saun byla zahájena a za 14 dní máme přijet na kontrolu. S tím rozdílem, že továrna už není na jihu ale na severu Číny.

O 14 dní později jsme tedy s kolegou sedli na letadlo do města o kterém jsem doposud nikdy neslyšel a po dvou hodinách letu přistáli na malém letišti.  Tam nás vyzvedl šéf staré továrny z jihu, pan Wu a místo do auta s námi nasedl do starého rozvrzaného autobusu. Jeho auto prý mělo poruchu a je v servisu.  Po dalších dvou hodinách nás v centru města autobus vyhodil před velkým hotelem, pan Wu mávl rukou někde do prostoru, že támhle má kancelář a že se máme zatím ubytovat.

Místo slíbeného auta nás tentokrát vyzvedl v taxíku a zavezl do restaurace, kde jsme se poprvé setkali s místní kuchyní. Šest mís naplněných olejem a v každé plaval jinak vypadající kus neznámé hmoty, žádný z nich však nevypadal ani trochu poživatelně. Růžové plastově vypadající maso, nudle které někdo zapomněl uvařit a polévka, která sestávala jen z rozvařeného pepře a nešla žádným způsobem pozřít.

Po skvělém obědě pro nás Wu konečně přijel autem, starým rezavým Buickem, ve kterém jsme zamířili na sever. Po dvou hodinách jízdy po rozestavěných cestách mezi vesnicemi se před námi konečně objevila brána továrny. Wu nám potvrdil, že toto je jeho nová továrna, kterou koupil, protože jeho stará továrna na jihu už nestíhala vyrábět.

Konečně tedy nadešel moment, kdy uvidíme tolik opožděné infrasauny. První pohled do haly na řadu vyrovnaných nových saun ještě vypadal nadějně, bližší pohled však odhalil že s kvalitou to seveřani opravdu nepřeháněli. Škrábance, odstávající kusy dřeva, neladící barvy, špatné logo…

Vlétli jsme tedy mezi sauny, z kterých polovina ještě navíc ani nebyla dokončená a začali počítat a fotit problémy. Po půl hodině bylo jasné, že s vyfocením každého nalezeného problému by mi brzy došlo místo na kartě.

Vzhledem k tomu, že zde tou dobou bylo někde kolem nuly, což je v Číně pocitově mnohem chladnější než nula v Evropě, jsem brzy pod záminkou testování funkcí zapnul jednu saunu a zavřel se uvnitř. Po 40 minutách byla teplota uvnitř stále bídných 20 stupňů, takže přišel čas na to upozornit někoho dalšího. Takže za mnou do jednomístné sauny přišel i kolega a s ním se postupně uvnitř vystřídalo dalších pět lidí, než všichni uznali, že je uvnitř na saunu opravdu poněkud zima.

Po hromadě děsivých objevů a  večeře ze které byly poživatelné pouze syrové okurky s chilli omáčkou jsme se vrátili na hotel a rovnou šli spát. Druhý den, po snídani v nejvyšším patře hotelu, s úžasným výhledem na smog, protože tato provincie patří mezi nejznečistěnější v Číně, jsme strávili další dvě hodiny jízdy Buickem po několika staveništích.

Naše připomínky ke stavu saun pan Wu, jenž dle svých slov několik let žil v Kanadě, okomentoval jen slovy „yes, I see“, čímž se celá jeho zásoba angličtiny vyčerpala. Do továrny mezitím přijel novým velkým Audi další číňan a pan Wu nám řekl, že jde o jeho manažera.

Běžný postup na kontrolách v čínských továrnách je zatajit že rozumím čínsky, mnoho zajímavých informací a zejména ty pravdivé, se totiž občas dají zjistit jen posloucháním o čem se mezi sebou baví místní. A tak jsme v kanceláři kde se spolu bavili pan Wu a jeho údajný manažer zjistili, že skutečnost je poněkud jiná.

Továrna pana Wu totiž už před rokem zkrachovala, což on zatajil a místo toho zadal výrobu zakázek saun jeho továrny této firmě ze severu, kterou si vybral jen proto, že nabídla nejnižší cenu. Vše tedy bylo, jak jsme předpokládali, pan s Audinou byl majitel firmy a pan Wu, teď už jen obyčejný, a očividně ne příliš úspěšný obchodník, jeho klient.

Aby toho nebylo málo, při obchůzce po prostorách továrny jsme v jedné z hal narazili na vyrovnané řady nových saun přímého konkurenta firmy, která si nás najala.  Teď už by jen stačilo, aby přijel kontrolor konkurence a uviděl naše zmrzačené sauny a měli by na čem založit novou reklamní kampaň.

Ještě dopoledne můj kolega odletěl na jinou kontrolu a já zůstal v mrazivé továrně sám se stovkami saun a desítkou nedůvěřivě hledících dělníků. Mým úkolem bylo vyfotit alespoň ty nejzávažnější problémy a donutit Wu aby je nechal opravit. Dvě hodiny jsem procházel všechny sauny, fotil a ukazoval problémy a vedoucí výroby jen přikyvoval. Poté jsem si úplně zmrzlý vlezl do vyhřáté sauny a předstíral, že testuji funkčnost vnitřního panelu. Vedoucí výroby si zapnul saunu hned naproti té mojí, lehnul si na sedačku uvnitř a pustil si film na mobilu.

Chvíli jsem trochu nevěřícně sledoval co se bude dít dále, nikde však ani náznak nějakého opravování. Houknul jsem na technika a ukázal mu, že dveře sauny nedrží zavřené. On vytáhl z rámu magnety a přiložil si je k mobilu aby zjistil zda fungují. Fungovaly a on přišel o možnost si na displeji svého mobilu ještě někdy něco pustit.

Na večeři mě už vzal skutečný majitel továrny, spolu se svým otcem a jeho ukrutně silnou pálenkou a skupinou dělníků. U kulatého stolu jsem byl jasným středem pozornosti. Protože jsem nepřiznal že umím čínsky, a nikdo z nich neuměl ani slovo anglicky, považovali moji hostitelé výběr jídla za obrovský problém. Výběr je sice na hostiteli, je však slušnost zeptat se cizáka na co by měl chuť. Starý pán otec tak začal postupně předvádět zvířátka z jídelníčku, včetně zvuků a pohybů. Na to jsem jen přikyvoval, ano, kravičku si dám, ano kuřátko mi taky nevadí, a pak radši přiznal že druhy masa čínsky umím. Na to všichni uznale pokývali hlavou a starý pán mi nalil plnou sklenku jeho drahé pálenky.

Problém lokální kuchyně města saun je v tom, že na všechno lijí velmi podivnou omáčku, jejíž chuť neumím popsat, ale není přiliš daleko od chuti jenž máte v puse po té co jste vyzvraceli celý obsah žaludku, a teď už vás jen natahuje naprázdno. Loknutí si pálenky po každém soustě, s přituknutím si s každým u stolu zážitku z jídla také příliš nepomohlo ale alespoň jsem věděl, že pokud tam náhodou bylo něco škodlivé, tak teď už z toho moc nezbylo. U čínské pálenky nezáleží jak slavný výrobce to je a jestli stála 20 korun za litr nebo deset tisíc, všechny chutnají a smrdí jako něco, čím by se mělo maximálně desinfikovat v nemocnicích. Večer jsem úplně zmrzlý dorazil na letiště a malým embraerem odletěl zpět do Guangzhou.

Jedním z mnoha problému infrasaun byly magnety příliš slabé na to, aby udržely dveře zavřené. Když jsem jim řekl, ať seženou nové, odpověděli mi v továrně, že jiné magnety než ty co mají oni neexistují. Zajel jsem tedy do Shenzhenu do továrny na magnety, našel ideální kousky a nechal zásilku poslat do továrny.

O dva týdny později jsem byl zrovna na kontrole Goji bobulí v Ningxia na severozápadě Číny, když mi kolega napsal, že mojí další zastávkou bude továrna na sauny.

Na letišti kde mě měl pan Wu vyzvednout jsem čekal asi hodinu, než dorazilo Audi s majitelem továrny a jeho novou, anglicky mluvící sekretářkou. V továrně se po dvou týdnech příliš nezměnilo, jen byla ještě větší kosa než minule. Strategicky jsem zapnul asi každou desátou saunu, pod záminkou že testuji, zda už se vytápí, jak mají. Při procházení řad saun jsem pak do každé rozehřáté na chvíli vlezl a a připravil se na několik dalších mrazivých minut.

Závad na saunách bylo obrovské množství, většina jich stále nebyla dokončených a tak bylo jasné, že tentokrát se můj pobyt poněkud protáhne. Večer jsem přetrpěl další večeři a nechal se odvézt do města do hotelu.

Druhý den dopoledne pokračovalo moje přemlouvání dělníků ať začnou něco dělat, narazil jsem však na hlavní problém. Pro továrnu byl zákazníkem pan Wu a ten odmítal jakékoliv změny. Vše co jsem já nahlásil jako závadu musel on přes telefon schválit a to šlo jen první den, pak se odmlčel a opět nás začal ignorovat. Na majiteli továrny bylo vidět, že z mojí návštěvy ani celé zakázky nemá příliš radost, hlavně poté, co jsem mu řekl, že evropský klient zásilku nepřevezme, dokud se nenapraví všechny problémy.

Na oběd mě vzal šéf i se sekretářkou a bez ptaní na stůl přinesli několik plátů masa a zeleniny s omáčkou. Mou pozornost upoutal jeden obzvláště nechutně vypadající plát, připomínající tlačenku, který mi šéf s úsměvem podal, ať si vezmu. Nechtěl jsem ho urazit tak jsem si vzal a se zapřením pár plátku snědl. Známá chuť omáčky se neztratila ani tady a samotná konzistence hmoty vůbec nepomáhala. Hned na to se šéf se sekretářkou začal bavit že mi to psí maso celkem jede… 

V této oblasti je pes jednou z vyhledávaných pochoutek a výrobky z něj zde donedávna nabízel i Carrefour. Není divu že zde na ulici potulné psy vůbec nepotkáte.

Po návratu do továrny jsem vzal izolepu, nalepil kousek ke každému problému, který jsem našel a poté seřval šéfa a všechny přítomné, že pokud se vše nevyřeší do mého odletu, celý obchod se ruší. Tehdy se konečně dali dělníci do pohybu a začali opravovat.

Večer se šéf vymluvil že nemá čas mě zavézt do města a tak mě jeden dělník hodil do nejbližšího městečka, takové větší vesnice, do malého hotýlku. Jedna ze zvláštností Číny je, že hotel musí mít licenci na ubytovávaní cizinců a tu dostanou jen ty lepší hotely, nebo ty v turistických místech. Ten ve kterém jsem skončil však samozřejmě licenci neměl, a pochybuji že v celé vesnici nějaký takový byl. Ubytovali mě pod jménem onoho dělníka, řekli že nesmím vylézat ven a že ráno pro mě někdo přijede. V hotelu sice ani netekla teplá voda, ze svých cest jsem však zvyklý na horší podmínky.

Ráno se několik hodin nikdo z továrny neukázal ani neozýval, tak jsem si sbalil věci, nakoupil si v obchodě zásobu jídla a pěšky došel asi dva kilometry do továrny.  Celý den jsem postupně naléhal na šéfa i jeho zaměstnance ať něco dělají a testoval sauny zevnitř.

Takhle to šlo další tři dny, během kterých jsem vždy ráno došel pěšky do továrny se zásobou jídla, podařilo se mi usnout v několika saunách, úplně si odvařit baterku v telefonu, potkat se s kontrolorem konkurence a úspěšně se vyhýbat jakýmkoliv společným jídlům s místními.

Náš klient mezitím samozřejmě přemýšlel jak tuto situaci řešit. Bylo jasné, že další várka saun se nemůže vyrábět v této továrně a tak můj kolega mezitím našel dvě důvěryhodné továrny, obě ve stejném městě. Protože naše sauny mají design, který žádná další továrna nedělá, bylo tentokrát mým úkolem vybrat ten nejlepší kus od každého modelu, zabalit jej a poté pro ně měli přijet dodávky z obou továren, pod záminkou že sauny vezou do evropy jako vzorek.

Vybral jsem tedy ty méně zoufalé kusy a nechal zabalit. Bylo jasné, že zbylé sauny se asi nepodaří dostat do požadovaného stavu a tak mi kolega napsal, že mu klient potvrdil, že stačí, když sauny zkompletujeme tak ať alespoň drží pohromadě a jsou schopné zavřít dveře a můžu je všechny nechat zabalit a poslat.

To už slyšeli v továrně mnohem radši a všichni přítomni dělníci se vrhli do kompletování . Udělal jsem ještě hromadu fotek finálního stavu saun, poslal kolegovi, který mi potvrdil že to tak je vpohodě, že to bude lepší než čekat další měsíce a hned na to začalo balení.

Ten den mě šéf pozval na oběd, což jsem z nepochopitelných důvodů přijal a opět se tak ocitl u kulatého stolu. Tentokrát tam však s námi byla i celá rozvětvená rodina pana šéfa a na stole začaly přistávat hromady jídla. Do veliké sklenice jsem dostal zásobu zabijácké pálenky baijiu a začaly hody. Z asi 20 plátů jídla jsem ochutnal všechny, které nevypadaly jako pes a chutnal mi jeden jediný chod. Čerstvé jahody, jediná položka na stole, která nebyla politá místní omáčkou.  

Rodinná setkání v Číně nejsou zrovna klidné akce a obvykle příliš hlasití číňani se tady snaží přeřvat jeden druhého, zatímco se rozlévají celé litry pálenky, která nikdy nemá pod 50%.

Vydržel jsem půl hodiny, pak oznámil že mizím na záchod, utekl z budovy a další půl hodinu jsem se procházel po vesnici a fotil tříkolky abych se uklidnil.

Před restaurací se mezitím sešlo pár žen z rodinné sešlosti a po mém návratu začali čínsky vysvětlovat, že oběd už za chvíli skončí a pojedeme do továrny. Po další půlhodině se konečně vyvalilo ven zbývající příbuzenstvo v různých fázích opilosti a ti co se ještě byli schopni udržet na nohách sedli za volanty aut. Můj návrh že půjdu pěšky skončil tím že jsem byl natlačen do jedné dodávky a pak jen doufal že ty dvě řady lidí přede mnou zmírní případný náraz.

 Večer jsem s bolestí hlavy ale šťastný že konečně můžu vypadnout nastoupil do letadla do Guangzhou a někdy po půlnoci konečně ulehl do své postele. Ráno mě vzbudila ohromná bolest v žaludku, nemohl jsem se moc hýbat a ukrutně mě bolela hlava. Nebyl jsem schopný vůbec nic sníst a celé dva dny ležel v posteli, než se mi udělalo lépe.

Uběhly další dva týdny a mě čekal telefonát od kolegy, že nakonec bude potřeba udělat ještě jednu finální kontrolu zabalení saun, které ještě pořád leží v továrně. Celou tu dobu se totiž klient snažil přesvědčit šéfa továrny ať přijmou finální platbu přímo od nich, ten však trval, že vše musí jít přes pana Wu, se kterým mají podepsanou smlouvu, no a pak Wu všechny úspěšně ignoroval. Mě tak ale opět čekala cesta na proklínané místo. Tentokrát jsem si udělal zásoby jídla ještě v Guangzhou a brzy ráno odletěl na sever.

Na letišti už pro mě nepřijelo ani Audi, jen sekretářka poslala zprávu s adresou továrny, že nemají čas pro mě přijet. Tak jsem nasedl na autobus do centra města, který mě po dvou hodinách vyhodil někde úplně jinde než poprvé. Ačkoliv se město saun zdá být jen takovou přerostlou vesnicí o které nikdy nikdo neslyšel, má téměř devět milionů obyvatel a není tedy úplně malinké.  

Chvíli jsem se snažil podle mapy zorientovat a zjistit na které straně města vlastně jsem. Dle pohledu místních se nic podobného jako dezorientovaný cizinec v ulicích města nikdy předtím nepřihodilo.

Adresu továrny jsem ukázal několika taxikářům, každý mě však odmítnul s tím, že tak daleko jet nemůže. Jediná možnost tak byla najít heiche, nelegální taxikáře, kteří mají sice vyšší ceny, většinou však nemají problém vás hodit třeba do vedlejšího města. Většinou není problém v podobných zapadákovech heiche najít, naopak je většinou problém se jich zbavit. Ne tak zde, takže jsem strávil další dvě hodiny chozením po městě a hledáním. Když jsem konečně na jednoho narazil, řekl mi že tak daleko nepojede ale může mě hodit na autobusové nádraží, odkud jede bus do vesnice kousek od továrny.

Propletl jsem se chaosem nádraží až k malému autobusu, který mě údajně měl odvézt do mé destinace a usedl dovnitř. Za chvíli už jsme projíždeli povědomými staveništi. Po dvou hodinách jízdy jsem ale začal podezírat sekretářku že mi poslala špatnou adresu aby se mě zbavili. Nic v okolí sem nepoznával a podle mapy jsme jeli poněkud jiným směrem. Poněkud odevzdaně jsem tedy seděl a čekal kde to skončím. Po další hodině jsme vjeli do známé vesnice, avšak z opačné strany. Poslední kilometry jsem opět došel pěšky, nepozorovaně vnikl do továrny, kde na zemi ležely zabalené sauny ale kde nebyl vůbec nikdo kromě dvou dělníků co natírali podlahu.

Byl už skoro večer a kromě dělníků jsem nenašel nikoho z vedení. Udělal jsem tedy pár fotek, a pak se pěšky vydal zpátky do vesnice, chytl si heiche a nechal se zavézt do hotelu kde smí cizinci.

Ráno jsem se setkal se šéfem a jeho sekretářkou, vysvětlil mu že mi musí otevřít alespoň dvacet krabic ať se podívám dovnitř a on souhlasil že jich otevře jen deset. Ty jsem si prošel, pak se ještě tři hodiny neúspěšně dohadoval ať ukáže další, protože on trval na tom že pan Wu mu dovolil otevřít jen deset.

Odpoledne už nebylo co řešit, nechal jsem se odvézt na nádraží, najedl se ve fast foodu, doufaje že alespoň tady nepoužívají svou oblíbenou omáčku a poté odjel rychlovlakem do Hangzhou, vysvobodit svou spolubydlící ze spárů šíleného otce.

Uběhlo pár týdnů a přišla mi zpráva od sekretářky, že pan Wu jim stále dluží peníze za naše sauny, i za několik zakázek pro jiné klienty a že tedy souhlasí s tím, že jej můžeme obejít a zaplatit přímo. A až po dalších měsících se mi donesla zpráva, že sauny konečně dorazily do Německa a úspěšně vyděsily všechny zaměstnance firmy.