Ustopovat sám tisíc mil (v Číně)

Skoro pět týdnů prvního léta v Číně jsem strávil s kamarády cestováním po západních provinciích. Teď jsem ale stál sám uprostřed Číny a přemýšlel, jakým způsobem se dostat 1600 km zpátky na pobřeží.

Celou naši cestu přes západní Čínu jsme stopovali nejprve ve třech a poté ve dvou, Veronika se musela vrátit už po prvním týdnu cesty, a Ondřejovo letadlo z Chengdu bylo zrovna na cestě do Evropy. Já tedy zůstal sám v Číně, v Chengdu, na západě země a 1600 kilometrů cesty od Guangzhou, kam jsem se potřeboval dostat.

Večer, hned po rozloučení s Ondřejem, jsem zamířil na okraj velkoměsta, připraven začít stopovat už od rána. Stejně jako během celé předchozí cesty, i tentokrát jsem nepřespával na konvenčním místě.

Noc strávená pod mostem na okraji Chengdu nestála za moc. Komáři, vedro, hluk aut z dálnice a do toho odepisovat na wechatu kámošce z Hong Kongu, co se zrovna rozešla se snoubencem a myslí si, že ji v těžké životní situaci pomůže člověk, který tráví noci v Číně pod mostem. O spánku se nedalo ani přemýšlet, takže jsem se na asfalt dostal už v nelidských šest ráno.

V těchto končinách je naštěstí vysoký běloch na dálnici ještě dostatečná atrakce a tak jsem první auto zastavil téměř okamžitě.

Celou naši dosavadní cestu na nekonečný příval otázek v autě odpovídal hlavně Ondřej, jeho čínština je totiž lepší než moje a navíc kompatibilní s dialekty západních provincií (je fajn že jsme ve škole měli celé předměty jen o správné výslovnosti a celé hodiny trávili drilováním výslovnosti každého písmene, ale k čemu, když to nikdo nenaučil většinu Číny?). Teď ale konečně přišla moje chvíle na přednášku o dalekých krajích. K mému štěstí má každý řidič podobnou sadu otázek, zřejmě ve škole místo výslovnosti řeší toto, a tak stačilo odříkat už stokrát slyšené věty. Odkud jsi? Česko, taková malá země ve střední Evropě, má to asi tolik lidí co průměrné čínské město. Zajímavé! Mluvíte anglicky nebo německy? Máme vlastní jazyk...

Dopoledne strávené na sedadle spolujezdce uteklo nečekaně rychle a po poledni už jsem stál na okraji Chongqingu, 18 milionového megaměsta na kopcích kolem Dlouhé řeky. Problémem bylo, že jsem stál na západním okraji, zatímco cesta do Guangzhou pokračovala z východního konce. Stopovat přes město v podstatě nejde, musel jsem se tedy dostat na druhou stranu jinak.

To by v normální situaci nebyl žádný problém, Chongqing má také rozsáhlou síť metra a nadzemky. Jenže to bych nesměl ještě na koleji v Chengdu slíbit, že dovezu do Guangzhou 30 centimetrový lovecký nůž, který si sebou při návštěvě přivezl Ondřejův bratr a po cestě zpět s ním nebyl ani vpuštěn do metra. Po teroristických útocích z posledních let vláda vydala ještě přísnější pravidla na držení zbraní a nůž podobných rozměrů není rozhodně vítaný. No a zejména v západní Číně stojí před každou metro stanicí i nádražím detektor kovů a každý bágl musí do detektoru.

Metro tedy bylo zamítnuto, autobusový systém bych asi postupně rozluštil, ale zvítězila myšlenka projít si alespoň kousek Chongqingu pěšky. Čehož jsem vůbec nelitoval, Chongqing je totiž město velmi bohaté na mé oblíbené obskurní tříkolky, tolik druhů, co tady jsem zatím nikde nespatřil. Od kopií západních aut, po dodávky vlastního designu, vše v červené barvě, myslím, že cizince fotícího si každý kousek ještě toto město nezažilo.

Chongqing má také pověst nejteplejšího podnebí v centrální Číně. Což oněch 40 stupňů, za kterých jsem se plahočil z kopce někam směrem tušeného centra, docela potvrdilo. Dokonce i můj věrný mobil Sony mi jen suše oznámil že je moc vedro a jestli chci ještě něco vyfotit, tak mu musím nejprve dopřát trochu chladu.

Ačkoliv velkoměsta Číny působí všechny dojmem, jako by počítače územního plánování měly jen tlačítka ctrl, C a V, Chongqing dokáže ohromit. Kopce poseté generickými mrakodrapy a mosty spojující oba břehy mohutné Dlouhé řeky. Pohled na centrální část města, po vynoření se z jednoho z tunelů, je dechberoucí.

Vlastně ani nevím, jestli místa kterými jsem procházel patří do centra, každopádně zmatek v ulicích byl podobný jako na okraji. Unavený dlouhým pochodem a rozhodnut dostat se do Guangzhou co nejdříve, nasednul jsem do busu, který po krátké konzultaci s mapou vypadal, že míří někam k západu.

K večeru jsem už tedy fotil tříkolky na opačném okraji města, stále však zbývalo ujít pár kilometrů k výpadovce na Guangzhou. Začalo se stmívat, když jsem kolem nejdelší tratě jednokolejky na světě došel ke kopečku s altánkem na vršku.

S rozpočtem, blížícím se minusovým hodnotám nebylo třeba se dlouho rozhodovat a tak přišla další noc strávená v altánu. S výhledem přímo na dálnici, kterou ráno zamířím k jihovýchodu, jsem ulehl na lavičku a začal další souboj s komáry a počasím o chvilku spánku.

Místní komáři se ukázali být ještě agresivnějšími než ti v Chengdu, takže kolem 4 ráno, ještě za tmy, už jsem se plížil po dálničním nájezdu. Kupodivu stačila jen chvilka pod lampou, která zaručila viditelnost mojí vystrčené ruky a zastavovalo první auto.

Se sympatickým zaměstnancem bezpečnostní agentury, který zmínil, že jsem za posledních 10 let už druhý cizinec, kterého tu viděl stopovat, jsme po dálnici projížděli úchvatným údolím podél řeky Wu, až k městu Wulong, proslulém stejnojmennou krasovou oblastí.

Vyhozen na dálnici, tyčící se vysoko nad městem rozloženým podél nazelenalé řeky, jal jsem se dalšího stopování, když vedle zastavilo oranžové Isuzu s chlapíky v uniformách. Městská správa, prý není dovoleno stopovat na dálnici. Marné vysvětlování, že jsem tak bez problému projel půlku Číny, za chvíli už jsem s nimi mířil autem dolů do města. U autobusové stanice ještě dohlédli, že fakt jdu dovnitř než zmizeli a já přemýšlel co dál. Zpátky na dálnici jsem to tady riskovat nechtěl, takže krátké studium mapy a novým plánem bylo, dostat se autobusem do nejbližšího města po proudu řeky, kolem kterého taky vedla dálnice.

Půlhodina ve velmi archaickém minibusu a stál jsem ve vesnici Gaoguzhen, v úzké soutěsce přímo u krásně zelené řeky Wu. Dálnice tu byla taky. Na pilířích, tyčících se vysoko nad stavbami, bez jakékoliv přístupové cesty. Samozřejmě že taková věc mě nemůže rozhodit a tak jsem se stejně vydal k pilířům, rozhodnut, že se tam nějak vyškrábu.

Cestička kolem domků vedla příjemně vysoko po svahu s dálnicí, když z jednoho přístavku vyběhla skupinka policajtů. Cizinče! Kam jdeš? Hmm, jen tak se dívám po okolí... Aha, tak jo ale nelez na dálnici...

Stačilo se proplížit přes pár políček a menší plotek, troška šplhání a opět jsem z dálnice sledoval řeku pod sebou a monitoroval barvu aut v dáli, rozhodnut skočit za svodidla jakmile spatřím cokoliv podezřelého.

Naštěstí to nebylo třeba a tak jsem brzy pokračoval údolím dále k hranicím s provincií Hunan. Ani tento řidič však neměl namířeno tak daleko, a navíc mě i přes protesty nevyhodil na okraji dálnice, která se tady stáčí prudce k jihu, ale v městečku,pět kilometrů od ní, s tím že pro mě bude lepší pokračovat autobusem. Před autobusovým nádražím jsem poděkoval a počkal než vypadne, a přišlo další studování mapy. Dálnice je pěšky mimo dosah, co teď. Odpovědí bylo mototaxi, které mě šílenou rychlostí dovezlo k moderní vlakové stanici, postavené v Číně tradičně prakticky, pět kilometrů od města, ale naštěstí hned vedle dálnice.

Byl už večer, zašel jsem si na večeři v malé restauraci u nádraží a poté zamířil k dálnici. Dva dny beze spánku, spolu s hromadou nachozených kilometrů s batohem na zádech, který se po měsíci už opravdu pronášel, se začaly dost podepisovat. Ani večeře, porce tradičního sichuanského huiguo rou, neboli dvakrát vařeného vepřového masa mi moc nesedla.Těch pár set metrů k dálnici jsem se belhal jako stařec, s přestávkou na autobusové zastávce, po které jsem měl problém zvednout batoh zpátky na ramena.

Přesto jsem se už za zapadajícího slunce dostal až k mýtné bráně u vjezdu na dálnici.

Stop! Na dálnici chodci nesmí!

Svalil jsem batoh před branou, sedl na okraj cesty a čekal jestli tudy někdy projede auto. Netrvalo ani tak dlouho, a zastavil červený Changan, řidič zřejmě překvapený pohledem na cizince, apaticky zírajícího do dáli s rukou v pozoru. 

Se sympatickým řidičem jsme si vyměnili v rozhovoru názory na produkci čínského automobilového průmyslu, o kterém jsem měl tentokrát pozitivnější mínění než místní. Nejeli jsme ani příliš dlouho, než mě řidič vyhodil před malým hotelem v Youyangu, jeho rodném městě. Dostatečně lidová cena za pokoj a bez smlouvání jsem velmi rychle ulehl do postele.

Probuzen bubny skupinky důchodců, kteří nemají v 8 ráno na práci nic lepšího než procházet se pod okny hotelů, začalo další studování mapy. Dálnice se opět tyčila vysoko nade mnou, nad řekou, bylo tedy jasné, že mě čeká další delší procházka.

Pár kilometrů na jih a zase jsem šplhal po kopci na pilíře. Dnes už bylo jasné že se musím dostat do Hunanu, poslední provincie před Guangdongem, kam mám namířeno.

Hodina na asfaltu a zastavil rozhrkaný pick-up značky Great Wall, jedno z těch aut, které daly místnímu automobilovému průmyslu pověst špatného vtipu.

Dobrý den, jsem stopař, kam máte namířeno? Jedu do Fulan. Hmm, je to někde v Hunanu? Jojo Fulan! Hmm ok, svezete mě?

O hodinu později a po několika zmatených větách, kam to vlastně jedeme jsme projeli kolem cedule vítající v Hunanu. Řidič vítězoslavně ukázal na ceduli, „vidíš, už jsme ve Fulanu“. Těžké je studium čínštiny, když i Číňani berou písmena ve slovech spíše jako doporučení, než daný fakt.

Řidič se během dlouhé cesty rozpovídal a když už jsem si zvyknul na výslovnost hunanského dialektu, měli jsme zajímavý rozhovor. Se svým postarším pick-upem, kopií licencované kopie Isuzu Rodeo, projel celou Čínu, každou provincii včetně Tibetu či Heilongjiangu a prý bez závažných problémů.

V autě jsem strávil celý den, projeli jsme téměř celý Hunan, když už za tmy a lehkého deště řidič dojel do své destinace, malého městečka na jih od Changsha. Vystoupil jsem před hotelem, kde mě rychle odmítli s tím, že nemají licenci na cizince a vydal jsem se hledat místečko vhodné pro rozložení dek.

Zaujat velmi živou hádkou mezi dvěma rodinkami, které se do sebe pustily přímo na ulici jsem si sedl pod strom, vytáhl z báglu večeři a chvíli sledoval. Uječené manželky se po půlhodině asi unavily natolik že byla hádka odložena na jindy a navíc přestalo pršet. Došel jsem k rozestavěnému domku, vlezl do budoucí garáže a ulehl na deku. Komáři, vedro, známý příběh, opět jsem oka nezamhouřil.

Brzké ráno a navyklý postoj na okraji dálnice s rukou v pozoru. Ale tady už cizinec nemá štěstí. Tři hodiny na asfaltu, bez jediného auta ochotného svézt dále. Ke konci už jsem jen kráčel po krajnici, s rukou nahoru.

A konečně zastavilo auto. Pruhované s majáčkem. Otázky kdo jsem, co tam dělám, kam jedu a už jsem seděl s pány v uniformách v autě. Snad mi nebudou zkoumat zavazadla, vzhled Ujgura a lovecký nůž v báglu nejsou zrovna uklidňující.

Místo toho ale pánové zastavili před nádražím a oznámili, že dále musím jet vlakem.

Opět čekání až vypadnou, a studování mapy. Tentokrát jsem deset kilometrů od dálnice. Zapadl jsem do malé tmavé restaurace, a objednal si houbovou polévku za 4 yuany. Nálada na bodě mrazu, dálnice v dáli, řidiči neochotní zastavit, až jsem začal uvažovat nad tím vlakem. Ale nůž v batohu mluvil proti.

Před cestou zpátky na dálnici jsem se stavil do obchůdku pro zásoby. Žaludek začal dávat najevo, že se mu něco nelíbí, do toho začalo pršet. Sedl jsem si na okraj cesty nad řekou, pod malý stromek, který nebyl zrovna úspěšný v zachycování kapek, ale to mi bylo upřímně jedno.

V tu chvíli se žaludek rozhodl že toho má tak akorát dost, a houbová polévka se vrátila na denní světlo.

To rozhodlo. Zašel jsem k nádraží, koupil si lístek na první autobus do Guangzhou, sedl na lávku a čekal. Autobusová nádraží v Číně fungují trochu jinak než v Evropě. Když prodejce jízdenek oznámil, že autobus je téměř tady, posadili každého z nás, co si koupili lístek na motorku a zamířili jsme k dálnici. Motorkář nás vyhodil ve svahu kousek pod dálnicí, prodejce lístků nám ukázal kudy se vyšplhat na asfalt, kde jsme se postavili do skupinky a čekali. Za chvíli zastavil autobus, já se svalil na zadní sedačky a okamžitě usnul.

Do Guangzhou jsme dorazili za tmy. Moje kolej už byla odhlášená, všichni kamarádi a spolužáci zpátky ve svých zemích nebo na dovolené a já opět neměl kam jít. Hotely v Guangzhou nejsou přátelské k zevláckým cestovatelům bez peněz a tak jsem vybalil deky na ostrůvku na Perlové řece přímo mezi mrakodrapy v centru a Canton tower a ulehl ke spánku.

Předchozí části naší cesty stopem po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.

Cesta napříč čínskou pouští

Jak jsme prchali před Ujgury

Z Urumči do Altaje za 24 hodin

Jak se pozvat do kazašské jurty na oběd

Jak chutná velbloudí mléko

V oáze Hedvábné stezky

V zemi obřího blikajícího delfína