Jak jsme mrzli v Thajsku

Pokud jste cizinec v Číně, jediný způsob jak přežít Čínský nový rok je vypadnout ze země. My tentokrát po dlouhé době opět do Thajska a Kambodže. Tento rok jsme si ale vzali počasí sebou...

První den v Bangkoku začíná stejně jako každý přílet do podnebí jihovýchodní Asie. Kopanec vlhkého vzduchu do držky ve chvíli, kdy opustíme klimatizované letiště, nástup do historického dřevěného autobusu ve směru centrum, levný hostel s děravou podlahou a hlučným větrákem nad hlavou a jídlo které pálí více, než jsme z Číny navyklí.

Tentokrát ale naše cesta nemíří rovnou na pláž, místo toho padlo rozhodnutí prozkoumat neznámé končiny na severozápadě Thajska. Jako první míříme do Kanchanaburi, k místu, kde stojí slavný most přes řeku Kwai, obklopen národními parky a pralesy. Už unaveni budgetovými cestami po Asii a rozhodnuti si to tentokrát užít v komfortu, jsme si půjčili auto, Toyota Hilux, protože když už jsme v Thajsku, tak co jiného než pick-up, a vyjeli na cesty hlavního města.

Po pár hodinách jízdy už nebylo potřeba po Ondrovi za volantem pravidelně pokřikovat, ať se vrátí na levou stranu cesty, takže jsem na poddimenzované lavici s kolmou opěrkou v zadní části kabiny Hiluxu usnul.

Probuzen až příjezdem k nejslavnějšímu mostu Asie, který ve skutečnosti nejen že není tím mostem popisovaným v knize, ale dokonce i ta řeka byla přejmenována na Khwae Yai až v 60. letech, aby tato jinak opomíjená část země dostala svůj příděl turistů, kteří zde hromadně zamířili po úspěchu onoho filmu, natočeného mimochodem na Srí Lance. Nedaleký zábavní park, postavený na setu megalomanské filmové série o králi Naresuanovi, už většinu cizinců tolik neosloví.

Co už, most na původní části Barmské železnice si drží speciální atmosféru i sám o sobě. V davu turistů, z nichž snad každý druhý mluvil česky, jsem ujistil Ondru že tady už vlaky nejezdí minimálně od 50. let, na což se z pralesa vynořil vlak a pomalu projel po mostě mezi zástupy focením posedlých cizinců. Most je prvotřídní turistický magnet, stánky, hotely, restaurace kolem řeky, a na řece samotné neustále pendlující plovoucí restaurace s příliš hlasitou hudbou. Není třeba dlouho přemýšlet pro koho jsou tyto kýčovité lodě zamýšleny, dokola vyřvávající megahit Xiao Xiao Pingguo, doprovázený sborovým zpěvem refrénu, potvrzuje čínské osazenstvo.

Počasí posledních pár hodin připomíná to, před kterým jsme zde utekli. Tmavá obloha, studený vítr, ledové přeháňky. Finální destinací dnešního road tripu je slavný park Erawan s vodopády na říčce protékající džunglí. Bránou jsme projeli už za úplné tmy, zaplatili pár stovek vstupného, zaparkovali na parkovišti kousek od hlavní atrakce. Za totální tmy, jen za pomoci diod v mobilu doklopýtali až k prvnímu vodopádu, což šlo poznat pouze po sluchu a vykoupali se v ledové vodě.

Vzhledem k výběru naddimenzovaného vozu a českému původu všech tří cestovatelů bylo jasné, že když nebude jiná možnost, bude se přespávat v autě. V parku žádné jiné ubytování stejně k dispozici nebylo.To by nás ale nesměl na parkovišti čekat hlídač, který docela rázně podobné nápady odmítl. Takže jsme znovu projeli bránou, dostali zpátky svých pár stovek a zamířili k dalšímu parku – třeba i tam budeme mít štěstí a uslyšíme hlavní atrakci zadarmo....

V nedalekém Sai Yok national park je přespávání na korbě pick upu běžnou praxí. Brzy ráno se promrzlí Ondra a Lucka vyhrabou z korby a já poněkud spokojenější z kabiny, která se méně podobá skleníku a proto tam teplota neklesla tak nízko.

Mnohem větší atrakcí než vodopády o velikosti průměrného splavu na Odře se ukázala být louka se sadem pomelových stromů, které nikdo nikdy nesklidil. Pohled na stromy obsypané obrovskými plody, za které jinak musíme v Číně dávat nemalé částky, a bylo jasné že se zdržíme. Usazen jako opice na větvi stromku a svazkem klíčů otevírající pomelo, jedna z nejexotičtějších snídaní co jsem kdy zažil.

Být louka přístupná autem, myslím že české geny by nešlo zvládnout. Takhle se nám podařilo donést jen pár kousků...

Mnohem zajímavějším mostem než ten slavný falešný je most Saphan Mon, přes přehradu Vajiralongkorn, jeden z nejdelších dřevěných mostů světa. Pokud jste někdy hráli hru Bridge constructor, kde se staví most s použitím omezeného množství materiálu, tak máte dobrou představu o tomto thajském díle. Postaven vesničany před 30 lety, spojuje dvě vesnice, thajskou a monskou, což je menšina pocházející z území dnešního Myanmaru/Barmy.

Poněkud nestabilně působící stavba je ale na pohled velmi působivá, není divu že se stala symbolem provincie. Okolí ale působilo depresivně. Možná to bylo jen chladným počasím a neustálým deštěm, každopádně pohled na potápějící se plovoucí domky vesničanů ve vodě plné odpadků nepřidal na náladě.

Z monské vesnice už je to jen pár kilometrů na hranici s Barmou. Víza jsme sice neměli, ale proč nezkusit štěstí.

Celníci v budce za závorou nás odmítli se slovy že tahle hranice je průchozí jen pro místní, takže nezbylo než si projít tržiště s barmským zbožím a vrátit se zpět k přehradě. Další noc na korbě byla kvůli ještě nižší teplotě než předchozí noc zamítnuta a tak jsme se ubytovali v levném dřevěném hostelu na břehu přehrady.

Studenější noc jsem dlouho nezažil. Thajské domky nejsou stavěny na teploty nižší než 20 stupňů, takže netěsnící zdi a absence skel v oknech nebyla pro ledový vítr žádný problém, stejně jako kus prostěradla místo peřiny.

Pořád jsme měli štěstí, ten samý den mi psal slovenský kamarád, zrovna na treku džunglí v severním Thajsku, po dni stráveném raftováním na řece ve 4 stupních celsia a noci v chýší v džungli, květnatým slovenským stylem, že nasratější na dovolenke eště nebol.

Bylo jasné že musíme na jih, co nejdříve.

To by se ale ráno před námi nesměla objevit bahnitá cesta někam do džungle, kterou Google maps ukazoval jako přímou cestu do Barmy. Nebyli by jsme Češi, kdyby jsme tam s naším terénně působícím vozem nevjeli. Prvních pár kilometrů to ještě šlo, auto dostalo správnou bahnitou vrstvu a drželo se ve vyjetých kolejích i přes absenci pohonu všech kol. Jak se ale koleje začaly měnit v bahnité řeky a podvozek se nebezpečně přiblížil k půdě, bylo jasné že ani tahle cesta do Barmy nám nevyjde. Ještě chvíli jsme blokovali cestu skupince pick-upů se zvýšeným podvozkem a nákladem školáků mířících do svých vesnic, než jsme zamířili zpátky na asfalt.

Další z velkých atrakcí oblasti je pozůstatek Barmské železnice, zejména nechvalně proslulý Hellfire pass, kde tisíce válečných zajatců, zejména Australanů, Britů, Dánů spolu s námezdními dělníky z okolních zemí za rekordně krátkou dobu vytesali ručně dráhu skrze skály. Pozůstatky pražců vedou v místech, kde se dvanáct týdnů nepřetržitě kutalo, v noci za svitu pochodní, pohled jenž dal místu ono jméno. Samotná železnice přitom v této části nebyla nikdy pořádně uvedena do provozu, dodnes tak místo přetrvává jen jako památník obětem stavebního šílenství. 

Do letoviska Phetchaburi, asi 200 km na jih od Bangkoku jsme dorazili kolem půlnoci a zaparkovali auto přímo na parkovišti na pláži. Počasí působilo jako na podzimním výletu k Žermanické přehradě, i tak jsme ale po večeři ze 7-eleven zkusili přežít další noc v autě. Tentokrát jsem byl na korbu vyhnán já, naštěstí moje termo mikina a celý obsah batohu, kterým jsem se přikryl udržely teplotu na přežitelných hodnotách.

Ráno jsme si polehali na pláž zabaleni do mikin a čekali, zda se po dlouhé době pokusí ukázat slunce. Ležíc v písku, v termo mikině, kalhotách a zimní čepicí, kterou jsem měl sebou jen kvůli cestě na letiště z Guangzhou do Macau, unikátní zážitek z Thajska.

Nás ale stejně tlačil čas, už za tři dny jsme měli domluvené setkání v Siem Reap s Dimou, dalším expatem z Kantonu. V den kdy jsme zpátky v Bangkoku odevzdali auto, se počasí vrátilo do Thajského normálu. Přede mnou už byl jen večer strávený focením starých aut v ulicích bangkokského Chinatownu a velmi brzká ranní cesta pomalým vlakem na nechvalně známou kambodžskou hranici.