Jak v Kambodži utéct z civilizace

19. 10. 2017 14:30:00
Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

Sihanoukville je od Phnom Penh vzdáleno pouhých 220 km po dálnici (dálnicí se v Kambodži nazývá vše na čem je mimo město asfalt) spojující obě města téměř přímkou. Stejně tak ale v Kambodži čas funguje jinak, než je průměrný zápaďák zvyklý, takže i když se bus bez zastávky řítí šílenou rychlostí po přímé asfaltce, vždy se musí počítat s alespoň sedmihodinovou cestou. Na toto specifikum si ale člověk po předchozích cestách po Asii zvykne a vybaví se zásobou pochybných snacků, plus sluchátky schopnými přeřvat všudypřítomné autobusové karaoke disco.

Dříve bezvýznamná vesnice dostala strategickou roli v rozvoji státu po té, co zde v roce 1955 král Sihanouk nechal založit jediný hluboký přístav v Kambodži a železnicí i silnicí propojit přímo s hlavním městem, čímž výrazně pomohl ekonomickému rozvoji státu. Na jeho počest se také město a celá provincie na pobřeží Thajského zálivu později přejmenovala.

Toto období prosperity netrvalo dlouho, už v roce 1970 provedl premiér Lon Nol státní převrat a zahájil tak nejhorší období novodobé historie Kambodže. Po pěti letech se k moci v hroutící se zemi dostali Rudí Khmérové, kteří během tří let zřejmě nejkrutější vlády světa proměnili Kambodžu v nejchudší a nejzaostalejší zemi Asie. Dalších téměř 20 let trvající války pak jen pokračovaly v pustošení země. Tento stav vedl tak daleko, že v roce 1992 se Kambodža stala první zemí, kde moc převzala Organizace Spojených Národů. Až následující rok byla znovu zvolena vláda a moc předána zpátky do rukou Kambodžanů. Od té doby se přístav v Sihanoukville opět stal spojnicí s obchodními cestami a umožnil rozvoj země.

Od 90. let se však do země začali vracet i turisté a objevovat desetiletí zapovězená místa. Ze začátku sem mířili hlavně lidé, pro které už sousední Thajsko bylo příliš zprofanované zástupy turistů, a nebo drahé. Samozřejmě že většina mířila hlavně do slavného Angkor Wat, hned druhým nejdůležitějším střediskem turismu se však stalo právě Sihanoukville.

Proč, to jsme pochopili hned ráno, když jsme vylezli z bungalovu, kam nás v noci zavezl tuk tuk po půl dni stráveném v autobuse. Pláž s bílým pískem se táhla na obou stranách do nedozírna, stejně jako světle modré moře s ostrůvky v dáli. Na rozdíl od Thajska tady však nebyl téměř jediný člověk.

Nás čtyři ale čekala další cesta, na ostrůvek zvaný Koh Rong, lodí na kterou jsme si koupili lístky ještě v noci po příjezdu. Tuk Tuk nás z bungalovu hodil do přístaviště v městě a už v 9 ráno jsme na vrchní palubě lodi nazvané Happy Boat, za zvuků reggae hudby mířili pryč z civilizace.

Koh Rong je ostrov bez jediného kusu asfaltu, čtyři menší vesnice jsou dostupné jen lodí nebo pěšky džunglí. Pro turisty je nejdůležitější osada zvaná Koh Kuich na jihovýchodním pobřeží, kde míří všechny lodě z pevniny. Dříve rybářskou osadu dnes v podstatě ovládli cizinci, jenž zde provozují hostely a restaurace. Dvě mola vedou na úzký pás písku, jenž tvoří jedinou ulici vesnice, lemovanou dřevěnými dvoupatrovými stavbami, s restaurací v prvním a pokoji v druhém patře. Chodí se ideálně na boso, protože jemný bílý písek je všudypřítomný a protože boty jsou tady stejně zbytečné.

Všechny restaurace v osadě nabízí v zásadě ten samý mix západního a kambodžského jídla, za stejné ceny, je tedy jedno kam si sednete, chili con carne či kari amok vyjde všude jen na pár dolarů.

Zařízeni hostelů je jednoduché, elektřina vypadává pravidelně na několik hodin, s ní i čerpadla vody, a signál operátora se ztratil už při cestě lodí. Pokoje nabízejí jen jednoduché dřevěné postele s příplatkovou moskytiérou, chatrné stěny pokojů nedosahují až ke stropu, takže co se děje u sousedů není nikdy tajemstvím a kdo se štítí ještěrek by si tady zažil noční můru. Je jasné, že rodinku Němců s dětmi tady nepotkáte, zde má namířeno zcela jiná sorta lidí.

Ubytovali jsme se v jednom z hostelů a ihned zamířili na pláž. Stejně jako na pevnině, i tady je písek úplně bílý a moře úplně modré, jen poblíž osady se vyskytují lidé. Už dlouho jsem čekal na příležitost, se jen tak svalit do písku na pláži a nic neřešit. Tady je to v podstatě vyžadováno.

Večer se celá hlavní ulice změní v bar, stolky obsadí veškeré osazenstvo této části ostrova, restaurace vytáhnou grilly a stánkaři nádobí.

Teď má člověk konečně možnost prohlédnout si složení obyvatelstva této kolonie, přes den totiž většina spí po předchozí noci. Stánky fungující jen přes noc doplňují barový kolorit, je tu na výběr z několika kebabů, burritos dělá Francouz co neumí anglicky a nemůžou chybět ovocné smoothies za dolar ze špinavých mixerů.

Většinu tady samozřejmé tvoří mladí cizinci. Zejména typy, které z dřívějších cest po Asii dobře známe. Jsou všude stejní a děli se jen na pár základních skupin, ze kterých převládají hlavně postarší dredaři, doplnění skupinkami generických amerických a německých bro's v nátělnících a mladými britkami na několikaměsičních cestách po Asii. A samozřejmě všudypřítomné khmérské děti, jenž střídavě prodávají v místních obchůdku nebo roznáší jídlo na plážové stolky.

Naštěstí Koh Rong umožňuje ztratit se z dosahu civilizace úplně. Kolem celého ostrova je dostatek pláží, stačí tak prostě jít alespoň půl hodiny a dojdete do míst kde už není jediný člověk, jen krabi, co hledí ze svých děr v písku a když se cítí v bezpečí, tvoří z písku kuličky, pokrývající pláž do nejbližšího přílivu.

Dlouho to tak už ale nezůstane, celý ostrov si už na 99 let pronajala developerská firma, s cílem jej proměnit v obří letovisko, s letištěm, golfovým hřištěm a spoustou hotelů.

Válení se v písku je jedna z činností na které se člověk těší celé měsíce, ale po dvou dnech ji má plné zuby, takže jsme si půjčili mořské kajaky a vyjeli do vln. Pár kilometrů naproti osadě je vidět malý ostrůvek Koh Toch, kam jsme zamířili. Plastový dvoumístný kajak klouže po hřbetech vln svižně, ale i tak cesta zabere přes hodinu pádlování. Na ostrůvku je postavený malinký chrám, domeček, obývaný jedním oranžovým mnichem, s výhledem směrem k pevnině a molo, kde zastavují z pevniny malé výletní lodě na tůrách po okolních ostrovech.

Vrhli jsme se potápět do vln kolem ostrůvku, zatímco kolem nás postupně zastavilo několik lodí čínských turistů, kteří si rychle vyfotili chrám ze všech stran a odjeli k další fotozastávce.

Trávit čas v místě bez dosahu internetu je ohromně relaxační, obzvláště po příletu z Číny, země která žije jen na internetu. I tak byl už po třech dnech relaxování v hippie utopii už byl Dimův stesk po internetu příliš silný a vrátil se zpátky na pevninu. I nás začalo nicnedělání pomalu nudit, a tak jsme koupili lístky na loď na druhý den odpoledne.

Pozdě večer mě ještě přepadl hlad, a tak jsem si skočil do stánku k Francouzi pro burito. Hodně polámanou angličtinou mi řekl že tady tráví vždy šest měsíců v sezoně prodáváním mexického jídla a zbytek roku doma ve Francii.

V noci mě probudila bolest břicha a burito mě opustilo stejnou cestou kudy přišlo. Do rána jsem střídavě trpěl na posteli a na záchodě. Ráno jsem úplně vysílený vyklidil pokoj, odevzdal klíče a sedl si na verandu hostelu. Nikdy v životě jsem se necítil tak slabý, nebyl jsem schopný se ani normálně postavit. Ondra s Luckou byli od rána někde na pláži a já strávil několik hodin přemýšlením, jestli mám využít zbytky sil a dojít do nevábně působící ordinace místního lékaře. Než padlo finální rozhodnutí, přišli za mnou Ondra s Luckou, že naše loď za chvílí vyráží. Dotáhl jsem svůj batoh na loď, svalil se na matraci na palubě a probudil se až v přístavu v Sihanoukville.

Ráno už jsem se cítil opět skvěle, takže velká zdravotní krize byla opět úspěšně odignorována. Na mobil mi přišla zpráva od Juriho, Slováka který učí angličtinu ve školce v Guangzhou hned naproti mému baráku. Předchozí dva týdny byl na cestách po Thajsku a Laosu a dnes dorazil i s dalším slovenským učitelem Andrejem do Sihanoukville. Dali jsme si schůzku nad snídaní a vyměnili historky o mrznutí v Thajsku.

Sihanoukville je plné cizinců, stejně jako Koh Rong. Zejména v části kolem kruhového objezdu se sochou zlatých lvů, podle kterých je tahle oblast známá. Většina cizinců se přes den drží na pláži Ouchheutal, která nabízí kromě řady barů i pronájem vodních skútrů a podobné výdobytky moderního turismu.

Zcela zde ale chybí něco, co by se dalo nazvat hromadnou dopravou, kterou zde místo toho suplují tuktuky, stejně jako ve zbytku Kambodže. Tady jsou navíc unikátní, na rozdíl od běžných motorek s vozíkem zde většina tuktuků vznikla bizarní přestavbou aut, v naprosté většině Daewoo Tico. Vysoká dřevěná nástavba s dvěma pohodlnými gauči je zasazena do místa, kde Tico původně mělo zadní část kabiny. a ukazují jak by asi vypadaly auta kdyby se nikdy nezbavily stylu koňmi tažených kočárů. A kromě toho jsou lokální tuktuky známy díky nepřiměřené vysokým cenám oproti zbytku země.

Místo toho jsme si radši pronajali na celý den tři skútry, což vyšlo tolik co dvě jízdy tuktukem. V Kambodži sice oficiálně cizinci nesmí řídit pokud nevlastní místní řidičský průkaz, reálně však toto nařízení ignoruje každý včetně policie, a Sihanoukville a okolí je tak plné cizinců na skútrech.

Já i Dima jsme každý vyfasovali na skútr jednoho Slováka, kteří se báli řídit sami a podle pokynů google maps zamířili na sever od města do národního parku s vodopády Kbal Chhay. Po městě se dá na skútru kupodivu jet docela bezpečně, pokud počítáte s tím, že pravidla neexistují, auta vás ignorují a platí právo silnějšího.

Projeli jsme až na okraj města kolem místního pivovaru Cambrew, známého pivem značky Angkor a Klang, kde nás google poslal po prašné stezce přímo do polí. Skútry naštěstí zvládají i jízdu v terénu, po stezce vyšlapané nejspíše stády krav. Z pole stezka vjela do džungle, na širokou cestu pokrytou červeným pískem, a rozježděnou očividně náklaďáky. S jízdou skútrem po písku mám špatné zkušenosti, už v Thajsku jsem tak zamířil několikrát k zemi, tak jsem upozornil Slováka ať se drží a dle mapy jsme zamířili k vodopádům.

Dima nebral vůbec ohled na podmínky a bez mrknutí se řítil plnou rychlostí v oblaku prachu. Já připosraný představou, že život Juriho teď je v mých rukách pomalu hledal vhodnou stopu. Zatímco Dima i Ondřej s Luckou dojeli bezpečně tam i zpět, já po deseti minutách jízdy opět poslal skútr k zemi. Slovák naštěstí zmírnil svůj pád o mě a moje řidičské umění tak mělo na svědomí jen jeho urvaný nehet od palce na noze.

Písčitá stezka vedla skrze džungli a chvílemi po náspu kolem přehrady. V jediné stavbě na kterou jsme kolem narazili hrála z rádia šílená kambodžská disko hudba a skupinka dělníků tu slavila dnešní státní svátek. Jakmile nás uviděli, okamžítě nás začali zvát ke stolu. Do rukou nám všem vrazili plechovku piva a nabídli naporcované kuře z mísy na stole. Zběsilý tanec a hromada plechovek pod stolem prozradily že chlapci tady mezi stavebními buňkami slaví už od rána.

Vodopády Kbal Chhay jsou pro lokální obyvatelstvo místem pikniku. Všude kolem stojí rozlehlé altány, kam si kambodžské rodinky pověsí houpací sítě a pak tráví celé odpoledne střídavě jídlem a spánkem. Ve hnědé vodě pod vodopády se nějací odvážlivci koupali, takže jsme do chladné vody vlezli také, ať se zbavíme červeného prachu nalepeného na kůži. A Ondrovi se podařilo shodit ze skály svůj mobil, čímž dokonal svůj exit z civilizace pro zbytek dovolené.

Už k večeru jsme zastavili na menší schované pláži zvané Hawaii, poblíž nákladního přístavu a našli malou ruskou restauraci Белый Кролик, s ruskou majitelkou a stolky rozestavěnými pod stromy u moře, s výhledem na megalomansky působící, rusy postavený most na ostrov Koh Puos. Na rusky a anglicky psaném menu je výběr ruského i lokálního jídla, takže jsme si mohli na plastových stolcích pod palmami dát velmi autentické pelmeně, i velmi neautentický kompot z mučenek, zatímco majitelka vyprávěla o výhodách a nevýhodách podnikání v moderní Kambodži.

Autor: Michal Dokoupil | čtvrtek 19.10.2017 14:30 | karma článku: 14.40 | přečteno: 1029x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 88 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 10.04 | Přečteno: 141 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu

Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.

15.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 161 | Diskuse

Martin Faltýn

Když prvně na Západ, tak do USA - 13

Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.

15.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 240 | Diskuse

Martin Faltýn

Když prvně na Západ, tak do USA - 12

Na konci měsíčního pobytu v USA na přelomu 1991/92 jsem se konečně dostal do New Yorku. Musel jsem si to tak trochu prosadit. A udělal jsem dobře. Za pár dní jsem toho zažil tolik, co před tím za měsíc. Včetně největšího trapasu.

11.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 294 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2352

Jsem Evropan pobývající v Čínské lidové republice. Zemi, ze které pochází většina věcí co máte doma, zemi, která se snaží o čím dál větší vliv na světovém dění, a také zemi, která se stále častěji objevuje ve článcích novin. Nicméně i tak jsem si jistý že toho o ni moc nevíte. 

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...