Na neznámém pobřeží Kambodže

Pobřeží Kambodže zní jako něco velmi exotického, ale když už se tu člověk dostane, překvapí ho, že určité věci tu jsou jak v Chorvatsku na pláži.

Nejen, že zde stojí několik ruských restaurací a koupíte tu české pivo Rebel, poblíž pláže Otres provozuje restauraci německý pár a na menu má jídlo Čechům tak blízké. Během tří let strávených v Číně jsem si ho moc neužil, takže když jsem viděl na menu kuřecí řízek s bramborovou kaší, s nadšením jsem si jej musel ihned objednat. 

Válení se na pláži v Kambodži má svoje výhody, celá den kolem krouží nosičky ovoce, drinků. krevet a dalšího jídla, za přijatelné ceny a ovoce hned u deky i naporcují. Pokud máte větší hlad, na severní části pláže je na výběr z restaurací, od kanadské po japonskou. Naši dva Slováci ráno odjeli prozkoumat ostrov Koh Rong a my se na další dva dny téměř nepohli z bílého písku pláže Otres.

Pak už ale Ondřej s Luckou nemohli vydržet další nicnedělání, pronajali si na týden skútr a vyjeli prozkoumávat zbytek pobřeží, jak jsme měli naplánováno. Já ale musel počkat na Slováky, kteří si u mě v pokoji nechali batohy.

Když se k večeru vrátili, zamířili jsme na pláž Ouchheutal, jejíž západní část se každý večer mění v plážový bar, stejně jako na Koh Rong, jen ve větším měřítku a s více číňany. Jakmile se setmí, celá část města kolem zlatých lvů se sejde u stolů rozložených na pláži, nad levným seafood BBQ a čepovaným pivem lokální značky Angkor. Zatímco západní turisti se se zvyšujícím obsahem alkoholu v krvi sunou směrem do barů, čínští turisté obvykle po večeři vypustí lampiony štěstí, zatímco další Čínani se je snaží sestřelit ohńostroji, obé prodáváno armádou předškolních dětí pobíhajících celý večer po pláži. Doma v čínských městech jsou tyto čínské vynálezy už dlouho nelegální, takže si je jezdí užívat alespoň tady.

I my jsme si sedli do pohodlných křesel jedné z restaurací/barů, které splývají dohromady vzhledem k naprosto totožné nabídce do jedné, přes 500 metrů dlouhé. Asi ty roky strávené v Číně způsobily, že první malý prodavač lampionu štěstí nám dokázal prodat svoji várku červených papírových pytlů.

Dětští prodavači všeho možného jsou v Kambodži zcelá běžná záležitost. Všechny umí anglicky lépe než průměrný Evropan, a jejich prodejní schopnosti by jim záviděl i polský překupník. Taky si za večer dokážou vydělat více než průměrný Kambodžan, většina bohužel nejde do jejich kapsy, jsou to jen najatí a vycvičení prodejci, nákupem od těchto dětí se celá situace navíc jen zhoršuje. Sami ale dobře víme jak těžké je se tomu vyhnout....

Ráno se Slováci odebrali na letiště, čínský nový rok se blížil ke konci a jim začínal další semestr učení angličtiny. Náš první kontejner s pivem mířící do Guangzhou byl ale ještě někde u Afriky a tak jsme měli čas na cestování.

Další město na pobřeží Kambodže je Kampot. 40 tisícové městečko u ústí řeky Praek Tuek Chhu, jenž sem stéká z nedalekého pohoří Dâmrei. Kdysi se proslavilo hlavně produkcí pepře, pěstuje se zde už od 13. století a je prý nejlepší na světě, před válkami nechyběl v žádné dobré restauraci ve Francii. Ročně se zde vypěstuje jen 10 tun nejkvalitnějšího pepře, který se znovu snaží vydobýt si ve světě ztracené jméno. Mimo to je po okolí Kampotu několik solných farem, kde v rozsáhlých nádržích postupně vypařuje mořská voda a zůstává po ní vrstva bílé soli, kterou pak sbírají zahalení pracovníci s proutěnými košíky.

Já tady dojel minibusem, který mě vyhodil u nejznámější památky města, starého mostu přes řeku. Postaven Francouzi ještě během kolonizace, během let byl několikrát zničen a poškozené části postaveny znovu v jiném stylu, zřejmě z toho co bylo zrovna po ruce. Nedávno byl navíc pro havarijní stav zcela uzavřen, což ale nebrání místním se prodírat přes díry v pletivu i s motorkami a využívat jej nadále.

Kampot ale boduje hlavně atmosférou, ospalé městečko se zachovalou koloniální architekturou, po desetiletí neopravené domky, postavené ještě Francouzi, na pravoúhlých ulicích s pozůstatky asfaltu. Oproti dalším kambodžským městům to zde působí klidněji, chybí typický ruch motorek a obchodníků, místo toho zde tiše projíždějí turisté na kolech, nebo jako já na pronajatých skůtrech. Na promenádě kolem řeky se každý večer otevřou restaurace se západnim jídlem, stánky s kambodžskými specialitami, a dokonce tu v dřevěné boudě nalepené u zdi, s kuchyní za bambusovou rohožkou, provozuje provizorní pizzerii Ital s rodinou. To je další z unikátních vlastností Kampotu, a vlastně i Sihanoukville, cizince zde uvidíte pracovat na místech,kde by každý jinak očekával místní Khméry. V malých stáncích na okrajích cesty, v hostelech, projíždět na ulici v polorozpadlých dodávkách z Koreje, nebo na bambusovém žebříku vracet barvu domkům s podloubím.

Ráno jsme i s Ondrou a Luckou na skútrech zamířili na nedalekou horu Bokor. Už dlouho předtím, než jsem zde přijel mě fascinoval Bokor Hill Station, vesnice postavené na vrcholku hory, s výhledem na Thajský záliv.

Ve 20. letech 20. století zde francouzi začali stavět vesnici, s kostelem, poštou, vilkami a hlavně luxusním hotelem Bokor Palace, aby do chladnějšího podnebí unikli z nekonečného vedra Phnom Penhu . Už ve 40. letech jej ale museli vzhledem k probíhající Indočínské válce opustit. V roce 1962 se Cité du Bokor dočkalo znovuzrození, byly dostavěny další budovy, včetně kasina a své letní sídlo si zde vybral i král Sihanouk. Ten navíc Bokor zvěčnil ve svém filmu Rose de Bokor, který zde natáčel v roce 1969. Film ale nestihl ani dokončit, když jej Lon Nolův převrat donutil utéct do Severní Koreje, i s filmovým materiálem a Rose de Bokor se tak dodělávalo až ve filmových studiích v Pyongyangu.

Cité du Bokor v roce 1972 znovu opustilo veškeré obyvatelstvo a základnu si zde udělali partyzánští Rudí Khmérové, bojující proti tehdejšímu režimu. Následující desetiletí Bokor chátral, po vietnamské invazi v roce 1979 se zde navíc znovu skrývaly pozůstatky Rudých Khmérů a to až do poloviny 90. let, kdy zde byl zabit poslední z nich. Cité du Bokor v původní podobě se však už znovuzrození nedočkalo. Místo toho se pozůstatky budov, zčernalé skelety vil, kostela a především ikonického hotelu zarůstající vegetací, pomalu začaly stávat cílem turistů i filmařů.

Až v posledních letech se na internetu začaly objevat útržky apokalyptických informací o destrukci Cité du Bokor, výstavbou megalomanského projektu kasina a hotelů. Fotky kýčovitých staveb v moderním čínském stylu při vyhledávání pojmu Bokor, stejně jako nově postavená asfaltka až na vrchol kopce jen vyvolávaly hrůzu.

A tak jsme na skůtrech projeli bránou pod kopcem, vítající nás v komplexu, a po asfaltce mířící v serpentýnách prudce do kopce závodili kdo vyjede dříve až nahoru. Klikatící se kvalitní asfaltka je jako místní obdoba Stelvio Pass, s tím rozdílem, že všechny auta v Kambodži jsou buď Camry, nebo SUV Lexus, takže tady nepotkáte nic zajímavého. Díky tomu jsem ale mohl i na obyčejném skůtru předjet všechny auta co se na silnici objevily přede mnou. První stavbou po dlouhé jízdě džunglí je obrovská socha Lok Yeay Mao, mýtické hrdinky uctíváné v lokální variantě buddhismu, hledící na záliv. Hned pod ní ale stojí pozůstatky vilek francouzů. Zčernalé skelety, jinak depresivní záležitost, tady nám ale dodaly naději že vše ještě není ztraceno.

Musely to být krásné vily, s výhledem na celé pobřeži Kambodže, thajský záliv, kde se nám z balkonu jedné z rezidencí zjevila taky stavba velkého turistického přístavu pro nově budovaný horský resort, na Kambodžu nesmírně megalomanský projekt.

Jízda skútrem ještě trochu výše a vjeli jsme přímo před hotel Thansur Bokor, obrovskou žlutou stavbu, centrum celého resortu, který celý připomíná původní projekt Cité du Bokor, jen v mnohem větším měřítku a teď navíc zcela zřetelně mířený spíše na čínskou klientelu. Do budoucna se zde počítá s celým horským městem, rozlohou daleko přesahujícím původní francouzskou vesnici.

Naštěstí místo stavby je o několik set metrů od původního Bokoru, který se mezitím stal atrakcí dostatečně silnou, aby si zajistil své zachování.

Zastavili jsme nejprve u kostelíka, který vypadá pořád stejně jako na fotkách, zčernalý, a s výhledem na zbytek starého města. A v dálce se honosně tyčí Bokor Hill Palace, postavený přímo na okraji srázu, pod kterým se rozprostírá džungle národního parku Preah Monivong až k pobřeží. Hora Bokor připomíná stolové hory, příkrý sráz nahoře přechází téměř v rovinu, přes kterou se pomalu převalují mraky.

Samotný Bokor Palace už je však v obležení turistů, autobusy plné číňanů zastavují na parkovišti před hotelem, u stánků s grilovanou rybou a papajovým salátem. Hotel se navíc dočkal jakési údržby, zmizela vegetace i nános černoty, což ubralo trochu na mystičnosti objektu. Procházení pokoji hotelu, kde se už dochovalo jen dláždění koupelen, však stále má svoji zvláštní atmosféru. Hotel stojí přímo na okraji hory, stačí vyjít kousek od schodiště, aby jste stáli na příkrém srázu, kde jsou slyšet typické zvuky džungle.

Více autentické zůstavají další objekty vesnice, několik vilek, ke kterým už nevede asfaltka a turisté z busů se tam nedostanou. I tak se už ale jedna z nich dočkala kompletní renovace a je teď pronajímána zámožným turistům.

Další plány výstavbu zahrnují golfová hřiště, kasino, hotely, nemocnici a další, zatím se ale zdá, že původní město si zachová svoji podobu, i když už na dohled megalomanského kýče.

Projeli jsme kolem hangárovitých staveb barevných hotelů, po asfaltce vedoucí k další atrakci, vodopádům Popokvil. Bohužel, v době naší návštěvy nebyl v řece dostatek vody, takže z vodopádů nebylo nic, mohli jsme tak obdivovat jen obrovskou restauraci v čínském stylu, jenž vyrostla přímo vedle.

Další den jsme na motorkách projíždeli okolí města, po prašných cestách vedoucích mezi rýžovými políčky ohraničenými palmami a vesnicemi khmérů, dřevěných domků na kůlech chránících obyvatele před povodní i nezvaným zvířectvem. Idilická krajinka tolik typická pro celou zemi. Přitom tady, v blízkém okolí Kampotu se ještě v 90. letech skrývaly zbytky rudých khmérů a přepadávaly vlaky na obnovené trati tak často, že se s z ní stala jedna z nejnebezpečnějších cest světa.

Odpoledne zrovna běžel v televizi zápas nejpopulárnějšího místního sportu, boxu, a tak ve vesnicích se muži scházeli v jediné budově s televizí a hlasitě komentovali průběh utkání.

Takhle jsme se víceméně náhodou dostali i k pozůstatkům chrámu z období před Angkorem, postaveném v jeskyni v malém kopečku, a také na jednu z pepřových farem, kde nám průvodce zadarmo ukázal celý proces pěstování a zpracování pepře.

Poslední z většich osídlení na pobřeží je městečko Kep, 25 kilometrů od Kampotu. Až do 70. let známé jako nejlepší pobřežní destinace státu. Také si zde elita postavila desítky přepychových vil, ve francouzském stylu. Všechny stály ve východní části města, v bloku pravoůhlých ulic pod kopcem s národním parkem. I ty ale byly od 70. let opuštěny, a po desítky let pustošeny přírodou i lidmi. Z většiny už zbyly jen rozlehlé zahrady s ruinami, některé si ale khmérské rodiny provizorně opravily vším co přišlo pod ruku a bydlí v nich. Každá vila ale údajně dodnes patří armádním činitelům, kteří čekají na správný moment kdy vily draze prodají.

Ten se asi blíží, Kep už objevují turisti a vznikají zde hotely a restaurace, zejména kolem pláže, s bilým pískem dovezeným z pláže Otres ze Sihanoukville.

Kromě vilek se Kep proslavil zejména místním krabem, který je prý ten nejlepší v Asii. V restauraci sousedící přímo s marketem, kde rybáři prodávají čerstvý úlovek, jsme si kraba objednali taky, s kampotským pepřem. A je fakt, že i když kraba doma v Číně moc nemusím, místní byl skvělý, i když probojovat se k masu pod krunýřem je práce na dlouhé minuty a to co zůstane na stole kolem by v české restauraci asi nerozdýchali.

Nad Kepem se tyčí nevysoké vrcholky národního parku, přes který vede prašná stezka. Na skůtru jsem přijel ke vstupu, kde v boudě s lístky zřejmě už hodně dlouho nikdo nebyl. Na wikitravel jsem se dočetl že přes národní park se běžně skůtrem projíždí, stejně jsem se ale cítil divně, když jsem vjel do areálu.

Kolem mě na stromech poskakovaly opice, slyšel jsem jak se perou na větvích přímo nad cestou. Na jednom z vrcholků jsem zastavil motorku, a vydal se pěšky dále do džungle. Tady na okrajích stezky rostly banány a taky kešu ořechy. Poznal jsem je okamžitě, nezaměnitelná stavba plodu Ledvninovníku, kde semínko známé jako ořech i z českých obchodů roste pod štavnatým plodem velmi připomínajícím v Asii běžné Voskové jablko. Nebyly ještě zralé, i tak jsem se ale nemohl ubránit ochutnat plod, který se jinak nedá nikde koupit. Sice stále ještě jen nažloutlý, ale už sladký a chuťově lehce připomínající mango. Pak jsem ale nakousnul přímo schránku s kešu ořechem a ihned poznal, že to byla chyba. Pálivá chuť se začala drát do krku, a pálit i na rtech. Ihned jsem začal plivat kolem a snažil se dostat ven všechnu štávu z kešu. Na mobilu jsem si hned našel, že mladé plody kešu ořechu jsou lehce toxické, což jsem asi měl udělat ještě před ochutnávkou. Naštěstí jsem ze sebe asi dostal vše včas a tak po hodině chrchlání už jedinou vzpomínou byl do krve rozežraný kout rtů, kde z plod vyteklo nejvíce štávy.

Pár dní v Kepu docela stačí, nám se navíc už příbližilo datum odletu. Jednu noc jsme strávili ještě v hotelu na okraji Kampotu a ráno zamířili zpátky do Sihanoukville. Když jsem ješte v Kampotu pěšky kráčel k autobusové stanici, po okrajové ulici někde na okraji města, znenadání se na chodníku oproti mě zjevil můj spolužák Prokop, z univerzity v Olomouci. I on zde trávil čínský nový rok na a do Kampotu se dostal den předtím víceméně náhodou,  teď si procházel město a ani on neočekával takhle extrémně náhodné setkání na druhé straně planety.

Ze Sihanoukville jsme zpátky zamířili pravidelnou linkou z malinkého letiště, zvaného v místní řeči Mangrovové letiště, zprovozněného po dlouhých desetiletích chátrání a krátkých pokusech o obrození znovu až v roce 2011. Vrtulové ATR společnosti Cambodia Angkor Airlines teď spojuje pobřeží dvakrát denně se Siem Reap, odkud už nás větší Airbus stejné firmy dopravil až do studeného a depresivního počasí Guangzhou.