Stopem do neznámého Tibetu

Po návratu z Guizhou do Chengdu, na Ondrovu univerzitní kolej, jsme se rozhodli vzít naše stopování poněkud seriózněji. Ondra vzal spacák, já dvě růžové deky, kterých se chtěl zbavit jeho korejský spolubydlící a vydali jsme se na dálnici směrem na severozápad, tentokrát už s jasnějším cílem - Ürümqi.

Řeka Min, nedaleko od Chengdu.

Sichuanskou metropoli se nám podařilo opustit velmi rychle, a brzy jsme v kabině náklaďáku projeli tunelem do údolí řeky Min, rovnou na okraj malého městečka Yingxiu. V květnu 2008 bylo přesně v tomhle místě epicentrum obrovského zemětřesení, které zabilo 70 tisíc lidí a další miliony přišly o své domovy. V současnosti už jsou města a vesnice znovu vybudovány, údolím vede nová dálnice a staví se trať rychlovlaku. Následky zemětřesení jsou však stále velmi patrné na okolních horách, tyčících se nad údolím. Celé svahy se zřítily působením dvou minut trvajících otřesů a obrovské jizvy je budou připomínat ještě hodně dlouho. Stejně tak zbytky původní cesty, popadané mosty a zasypané zbytky tunelů, viditelné z nové dálnice.

Následky zemětřesení z května 2008.

Průjezd tunelem také znamenal na dlouhou dobu opuštění míst obývaných převážně Hany, neboli většinovým obyvatelstvem Číny. Ono údolí je na východním okraji autonomní prefektury Ngawa, kterou obývají převážně etnika Qiang, a Zang neboli Tibeťani. Celá oblast je na pomezí dvou historických území Tibetu, nazývaných Amdo a Kham. Oblast, jež si většina lidí představí pod pojmem Tibet, je náhorní plošina v autonomní oblasti Xizang, což v překladu znamená Západní Tibet a tvoří jen jednu ze tří historických území, i když tu nejdůležitější. Do té však mají cizinci omezený přístup, musí si vyřídit zvláštní povolení pro cestu a ještě navíc musí jet s cestovní kanceláří na organizovanou túru.

Hned první člověk, který nám zastavil po tom, co nás náš náklaďák vyhodil u Yingxiu, byl právě příslušník menšiny Qiang. Zatímco jsme projížděli mezi zjizveným pohořím a sledovali z okna typické Qiangské vesnice s vysokými kamennými pozorovatelnami, začal vyprávět jak nemá rád Hanskou většinu a vyptával se na naše názory. Jak se ukázalo během naší cesty, tohle byl společný prvek většiny řidičů z etnických menšin, kterých jsme si stopli nepočítaně. Jejich výtky ke společnému soužití jsou pochopitelné, na mnohých jsme se shodli, zejména co se týče přístupu k ochraně přírody.

Qiangská vesnice v údolí řeky Min.

Cesta nejdříve pozvolna a poté v prudkých serpentinách stoupala nahoru, stále proti proudu řeky a my v autě se dvěma učiteli z východu Číny, co tu byli na dovolené, vystoupali až do výšky 2800 mnm.

Město Songpan je jednou z hlavních zastávek na cestě do Jiuzhaigou, národního parku, kam míří miliony lidí ročně. Podle toho taky vypadá, ulice jsou plné turistů, obchodů s tradičním zbožím a všemožnými cetkami, všude se suší jačí maso, vývěsní štíty restaurací zvou na lokální pochoutky. Centrem dění je tzv. guzhen, neboli starověké městečko, avšak postavené v současnosti, podle architektury té určité oblasti. Guzheny jsou časté v celé Číně, jako oblíbená destinace turistů. Vypadají velmi hezky a fotogenicky, v reálu je to ale v podstatě jen jiná forma obchodního domu. Můžete si zde sice koupit nějaké lokální tradiční jídlo či výrobky, většina zboží jsou však běžné značky oblečení, laciné suvenýry a v Songpanu je do dřevěného domečku nastěhovaný celý supermarket Spar.

Historické městečko Songpan po uzavření obchodů.

Sušené jačí maso.

Nad guzhenem se na kopci tyčí stavba připomínající historickou bránu do města, a k ní vede schodiště. Přirozeně jsme se rozhodli, že si z ní uděláme hotel. Na kamenné bráně stojí dřevěný pavilón, do kterého naštěstí byly otevřené dveře. Stavba byla očividně těsně před dokončením, voněla čerstvě zpracovaným dřevem a především do ní nefoukalo. I tak ale jsem k ránu cítil, že moje dvě deky jsou na okraji svých hřejících schopností, mobil ukazoval dvanáct stupňů.

Brána nad Songpanem.

Pouliční jídlo.

Ráno se nám podařilo zastavit velké Audi s muslimským řidičem z Qinghaie a jeho synem. Znovu jsme si vyslechli kritiku Číny a řidič i přesto že původně chtěl jet jiným směrem, nakonec nabídl že nás doveze až do města Zoige (Ruo’ergai).

Po dalším stoupání jsme se přehoupli přes horské sedlo a vjeli na Tibetskou náhorní plošinu, ve výšce okolo 3500 mnm. Cesta vede přes rozsáhlé louky a mokřady, na kterých se pasou stáda jaků a koní a mezi nimi stojí bílé stany kočovných obyvatel plošiny. Kromě toho vedle cesty občas stojí úly včelařství a také tibetské čajovny, většinou několik stanů postavených do kruhu kolem sloupu s modlitebními praporky, kde se turisti zastavují na čaj s jačím mlékem, jačí maso a další tibetské speciality. Naprosto zde ale chybí jakékoliv stromy, nanejvýš se místy krčí pár křovin.

Včelařství na okraji cesty.

Během zhruba dvouhodinové jízdy po plošině jsme projeli jen jedinou vesnicí, než jsme se dostali do Zoige, jediného většího města ve stejnojmenném okrese. Ten má zhruba 70 tisíc obyvatel, z naprosté většiny Tibeťanů, kteří používají svůj vlastní jazyk jako primární, a všechny cedule jsou zde dvoujazyčné.

Zoige

Hlavní ulice v Zoige.

Už na pohled typické tibetské město, s velkým chrámem tyčícím se nad nízkou zástavbou, před domky posedávají starci s modlitebními kolovraty v ruce a mumlají si modlitby. Samotní Tibeťani jsou povětšinou zahalení od hlavy až k patě do několika vrstev bund, vest, sukní a rukavic, s širokými klobouky a často zakrytým obličejem, ze kterého jsou vidět jen oči. Dost podobní stereotypickým záporákům z filmů či počítačových her. Není divu, že z nich většinová hanská společnost má strach, běžný Číňan totiž vypadá buď jako úředník nebo účastník love parade.

Nový chrám v Zoige.

Brána do starého chrámu.

Z města jsme se ihned vydali do okolních luk, s cílem vylézt na jeden z kopců v okolí. Po roce stráveném převážně ve velkoměstě byla procházka po rozkvetlé louce pod modrým nebem jako něco z jiného světa. Rozlehlá zelená plocha plná vonících květin, úplné ticho, žádní lidé, mraky nízko nad zemí, modlitební praporky na kopečcích a příjemný chládek. Vlastně skoro kýč. Velmi zvláštní atmosféra, možná i díky řidšímu vzduchu jsem se cítil úplně jinak než pod horama, v takové výšce jsem ani nikdy předtím nebyl.

Náš první pokus dostat se do na kopec skončil neúspěšně, přes louku tekla řeka dostatečně široká a hluboká na to abychom se ji nepokoušeli brodit, takže jsme se vydali opačným směrem. V prodejně na okraji Zoige jsme si ještě koupili sušené jačí maso a znovu se vydali do luk. Po nějaké době se nám podařilo vyšplhat na kopeček nad městem, odkud byl úžasný výhled po okolí. Zelené traviny kam až oko dohlédne, klikatící se řeky a stáda jaků. A jen jedna cesta a jedno město.

Dále jsme se vydali po hřebeni nepříliš vysokých kopečků, protože se však už blížil večer, začali jsme přemýšlet, kde strávíme noc. Předpověď počasí na mém mobilu ukazovala noční teplotu čtyři stupně, hluboko pod možnostmi mých dvou dek, takže jsme chtěli zkusit dojít k cestě a dojet někam dále, doufaje, že se najde někdo, kdo by nás nechal u sebe přespat. Zoige už bylo od nás celkem daleko a my zamířili ke vzdálené skupince bílých stanů vedle cesty.

Během sestupu z kopce ale začalo pršet a velmi ledové kapky nás donutily zrychlit krok. Doběhli jsme ke stanům, což byla další z Tibetských čajoven a její majitel nám nabídl, že se můžeme schovat v jedné z prosklených dřevěných kabinek pro hosty. Objednali jsme si čaj s jačím mlékem a k němu dostali i jakési koláčky.

Budka tibetské čajovny.

Pomalu jsme popíjeli horký čaj z velké dvoulitrové konvice, po nějaké době přestalo pršet a my sledovali západ slunce nad loukou. Stále jsme doufali, že se vydáme na cestu a chytíme si auto, ale v pohodlném přístřešku bylo tak příjemně, že jsme se nemohli odhodlat jej opustit. Ještě než slunce zapadlo úplně, přišel k nám znovu majitel, sympatický Tibeťan s knírem a rybářským kloboukem a nabídl, že můžeme v budce zadarmo klidně přespat.

Západ slunce na náhorní plošině.

To bylo přesně to co jsme si přáli nejvíce, uzavřený prosklený přístřešek na kopci, s výhledem na Zoige a okolní louky a uvnitř dvě velké měkké lavice, kde mě budou moje deky pro přežití bohatě stačit.

Po chvíli nás ještě navíc pozval do svého hlavního stanu, kde uprostřed stála malá kamna, jeho žena u stolu připravovala várku knedlíčků Momo a v rohu na posteli seděla babička s batoletem zachumlaným do několika vrstev. Sedli jsme na deku ke kamnům, majitelova dcera dovnitř přisypala dávku sušeného jačího trusu a na kamna dala vařit knedlíčky a na mě zpod kamen vykukovaly dvě koťata. Za chvíli si celá rodina posedala do kruhu kolem kamen, na stůl přistály misky s knedlíčky a pečivo a začala naše první tibetská večeře.

Ve stanu tibetské rodiny.

Bavili jsme se čínsky o Tibetu, kupodivu bez jakýchkoliv zmínek nenávisti vůči Číňanům, o místních zvycích a tradicích a oni po večeři vytáhli malé knížečky, náramky mály a modlitební kolovrat a začali monotónním hlasem odříkávat modlitby. Něco takového ve známějším Západním Tibetu s cestovní kanceláří určitě nezažijete.

Ráno jsme se opět posadili kolem kamen, dostali další várku Momo a čaje s mlékem a náš hostitel pro nás začal míchat nejtypičtější tibetské jídlo, Tsampa. Skládá se z mouky z praženého ječmene, jačího másla a zvláštního velmi tvrdého sýra. Jak nám sám řekl, tohle je základní jídlo tibetské kuchyně a kdysi jej měl každý Tibeťan alespoň třikrát denně. Chutná trochu podivně, nakyslé s tvrdými hrudkami a když se mi konečně podařilo celou misku sníst, dostal jsem automaticky druhou várku.

Čaj s jačím mlékem a Tsampa.

Po snídani jsme se vydali směrem zpátky na Zoige abychom si nakoupili zásoby na další cestu. Na okraji města jsme potkali Kanaďana, který byl také na cestě stopem po Číně, jediného cizince za celou naší cestu. Sám nám řekl že je opravdu nadšený že po dlouhé době potkal někoho s kým se dá domluvit anglicky.

Tibeťan s modlitebním kolovratem v Zoige.

Škola

Ani na náhorní plošině jsme nemuseli na auto čekat dlouho a tak jsme se brzy vydali se dvěma mohutnými Tibeťany v jejich škodovce dále na sever.

Nechtělo se nám zatím opouštět oblast Zoige, takže jsme se nechali vyhodit na louce mezi tisícihlavým stádem jaků, které jsme si šli vyfotit. Během cesty zpátky na silnici jsme procházeli mezi několika stany pasáků jaků a včelařů, když se na nás vyřítili dva obrovští psi. Doběhli k nám, bez přestání štěkali a stále více se přibližovali, především když jsme se k nim otočili zády. Takže jsme pomalu postupovali pozadu k silnici a přemýšleli co dělat když se na nás vrhnou, naštěstí ale odněkud doběhla skupinka malých dětí a začali po psech vrhat usušený jačí trus, což na psy fungovalo dost spolehlivě. Takže když se na nás po chvíli vyřítily další tři krvelačné bestie, věděli jsme jak se jim ubránit.

Jaci

Stan kočovných pasáků jaků a jejich bestie.

Další z Tibeťanů kteří nám zastavili, dva mladíci v oprýskané dodávce, nám řekli že zrovna míří na koňské dostihy. To jsme samozřejmě nemohli odmítnout.

Pod vysokým horským štítem na mírně svažité louce bylo už z dálky vidět seskupení tisíců lidí, stojících kolem dráhy, na které se ve zvířeném prachu proháněli tibetští koně. Protože jsou takovéto akce vždy několikadenní, vzniklo kolem i stanové městečko, včetně restaurací a obchodů. Samozřejmě většinu návštěvníků tvořili Tibeťané, se speciálním místem vyhrazeným pro mnichy v tmavě rudých hábitech, ale našlo se i několik odvážných Číňanů a myslím, že jsem zahlédl i postarší bělošský pár.

Tibetské dostihy.

Stanová restaurace na závodišti.

Za nepřetržitého zírání všech okolo jsme se najedli v jedné ze stanových restaurací, chvíli pozorovali dění na dráze a po nějaké době jsme se vydali na další cestu. Rádi by jsme zůstali déle a prošli si více z rozlehlé plošiny, ale naše vybavení rozhodně nebylo připraveno na zdejší podmínky. Jsme však rozhodnuti se to těchto míst vrátit v budoucnu a strávit zde více času.

Stopli jsme si mladou Číňanku se synem, která se do Zoige vydala na dovolenou, ale hned první den dostala strach z Tibeťanů a rozhodla se změnit destinaci na Lanzhou, což bylo přesně místo, kam jsme mířili. Brzy jsme projeli horským sedlem, a v čínském autě nazvaném poeticky „Východní vítr - Bůh větru H30“ jsme začali sestupovat zpátky do nížiny.