U moře v 3200 m n. m.

Po celé Číně můžete narazit na malé restaurace nazvané Lanzhou lamian, kde muslimové z Gansu a Qinghaie připravují levná jídla z ručně válených nudlí, velmi oblíbená mezi zahraničními studenty. Já s Ondrou nejsme výjimkou.

Přesně proto naší další destinací bylo město Lanzhou, odkud tato pochutina pochází.

Na místo jsme dorazili rovnou z Tibetské plošiny někdy po půlnoci a brzy ulehli v malém parku na břehu Žluté řeky. Ráno okolo šesté hodiny mě probudil zvláštní zvuk, jakoby z turbíny, jemuž následoval hovor několika lidí a po chvíli i budovatelské písně z malého rádia. Když jsem vykouknul z pod deky, první co jsem uviděl, byl pán cvičící taiči hned nad spícím Ondrou a další skupinky důchodců kolem. Někteří si žonglovali s čínským yo-yo, což způsobovalo onen turbínovitý zvuk, další cvičili za zvuků hudby, no a jedna velká skupinka jen tak stála a koukala na nás. Když uviděli moji hlavu, ozvalo se z davu „Oh, cizinec!“ A když po chvíli vykoukl i Ondra, znovu se ozvalo „Oh, dva cizinci!!“

Pán provozuje taiči nad Ondrou.

Ještě chvíli jsem se snažil pospat, ale myšlenka na to, že mě zrovna pozoruje několik desítek důchodců usnutí zrovna nepomohla. Po chvíli jsme sbalili batohy a vyrazili hledat nudlovou restauraci.

Lanzhou mě překvapilo svým vzhledem, široké bulváry, paneláky, šedivo, město jež se hodí spíše do východní Evropy než do Číny. Natažené je jako nudle kolem Žluté řeky a obklopené malými pahorky, které už od rána kropí vodou automatické zavlažovače. A všudypřítomný prach se lepí na oblečení a štípe v očích.

Žlutá řeka, kolébka čínské civilizace, chlouba čínského národa, je ve skutečnosti hnědá.

Zapadli jsme do první restaurace, zapojili všechnu elektroniku přes naší cestovní prodlužovačku a nad obrovskou porcí skvělých nudlí za 20 korun dvě hodiny přemýšleli, jak nejrychleji odsud vypadnout.

Lamian v Lanzhou, mise byla splněna.

Na okraji města se nám podařilo chytit nejkratší stop za celou cestu, malá dodávka nás svezla asi sto metrů za zatáčku, za kterou jsme se zasekli v koloně. Protože to nevypadalo, že by se v nejbližších dnech měla kolona pohnout, obešli jsme ji po prašném staveništi raději pěšky.

Mapy v mobilu jsou občas rychlejší než čínští stavbaři.

Krajina kolem Lanzhou vypadá jako zkopírovaná ze západu USA, oranžové skály, kaňony kolem prudce tekoucího horního toku Žluté řeky a dálnice plná kamionů s dlouhými čumáky.

Tentokrát je naším cílem jezero Qinghai neboli Kukunor, slané jezero o něco větší než Zlínský kraj, ležící na severním konci Tibetské náhorní plošiny, ve výšce 3200 metrů nad mořem.

Ještě večer nás kamion vyhodil na okraji Xiningu, hlavního města Qinghaie, ale protože jsme se chtěli vyhnout dalšímu přerostlému čínskému městu, přespali jsme na louce hned vedle dálnice.

Krajina kolem Lanzhou.

Kamiony s čumákem mají i v Číně.

Ráno jsme se pokusili vyšplhat zpátky na dálniční nájezd, u mýtné brány nám policajt sdělil, že musíme chvíli počkat a během následujících patnácti minut kolem nás projela celá devátá divize lidové armády, v nespočtu zelených Dongfengů, včetně známých, částečně licencovaných, častečně zkopírovaných amerických Humvee. Za svůj zoufalý pokus vyfotit si kolonu jsem byl z vozidel seřván hned několika důstojníky i řadovými vojáky.

Jednou z výhod stopování v Číně je, že vám lidé často pomůžou získat další auto v místě, kde oni sami končí. Takže jsme byli rádi, že nám naše ochotná řidička našla auto mířící až přímo k jezeru.

Oblast kolem Kukunoru byla v čase naší návštěvy už na pohled nehostinná, i ve srovnání s oblastí, kterou jsme nedávno projížděli. Napravo od silnice nevysoké pohoří, nalevo louky a pole s kvetoucí řepkou. Ta, jak se zdá, má magickou silu přitahovat Číňany, v každém poli se jich fotilo hned několik, a u některých jim ještě asistovali Tibeťané s jaky nazdobenými pro focení, samozřejmě za poplatek. A to je čínská řepka nízká sotva po kotníky a celkově nevýrazná. Možná brzy přijde doba, kdy budou čeští zemědělci ze svých řepkových polí vyhánět čínské zájezdy.

Číňani v řepce.

Ruský kvas, vyrobený v Číně, popsaný tibetsky.

Všichni tito Číňané mířili do jediného místa, bývalé vojenské základny Erlangjian, teď přebudované na turistický resort. Zatímco většina pobřeží, které jsme míjeli na cestě sem byla liduprázdná, tady to vypadalo jak v přímořském letovisku na Hainanu.

Logicky jsme se co nejrychleji vzdálili na bezpečnou vzdálenost od čínských rodinek, a vydali se na pláž. Ta byla plná tibetských mnichů, kteří sjeli z horských chrámů do útulnějších 3200 m n. m. a koupali se ve vlnách jezera.

Mniši na dovolené.

Taky jsme se rychle vrhli do slaných vod jezera, které i přes nadmořskou výšku a polohu poblíž kontinentálnímu pólu nedostupnosti, působilo přesně jako moře. Písčitá pláž, slaná voda, vlnky, modrá plocha kam až oko dohlédne a racci. V červenci se průměrné teploty v takovéto výšce pohybují kolem 20 stupňů, no a voda byla ještě o poznání chladnější, ale vzhledem k době, jakou jsme strávili bez přístupu ke sprše nám to vůbec nevadilo.

Ani v jezeře nedají pokoj.

Jednou ze zvláštností Číny je to, že většina Číňanů neumí plavat, takže na vodních plochách je pro jistotu zakázáno koupání, aby se náhodou někdo neutopil. Není tady výjímkou vidět pláž s plotem mezi pískem a vodou. Takže když jsme po nějaké době vylézali z vody, na břehu už čekali zahalení strážci na koních, aby nám oznámili, že ve vodě nemáme co dělat.

Po travnaté pláni, na které se v silném větu prohání akorát stáda jaků a poletují odpadky, jsme kráčeli směrem ke kose, výběžku pevniny, na jehož konci byla z dálky vidět velká stavba. Doufali jsme, že půjde o budhistický chrám, o kterém psali na internetu.

V dáli letovisko Erlangjian.

Po několika hodinách chůze v silném větru se zdálo, že ona stavba je pořád stejně daleko, ale kousek před námi se zjevila brána s malým domečkem. Plotem byla zahrazena celá kosa, bylo tedy nutné projít branou. Už když jsme se blížili, přes otevřené okno na nás valil oči postarší Číňan a když jsme došli až k domečku, vylétl ze dveří a řekl nám, že dále nemůžeme.

Domeček na konci světa.

A jeho hlídač.

Na konci kosy se nachází chrám a další atrakce pro turisty, kteří se tam však můžou dostat pouze lodí z Erlangjian, po zemi je však přístup zakázaný, abychom se prý neutopili. Bylo marné namítat, že umíme plavat, že jdeme po souši nebo prostě jakkoliv požadovat logiku.

Místo toho nás strážce pozval do svého maličkého domečku, kde bydlel se svojí ženou už desítky let. Nadšeni tak nezvyklou návštěvou nás okamžitě začali zahrnovat jídlem a čajem, a vyzvídat jak jsme se tady na konci světa vůbec vzali. To že jsme došli až z města sem pěšky se jim zdálo jako nadlidský výkon, údajně je to z domečku přes třináct kilometrů, což nám popravdě vůbec nepřišlo.

Prý jsme však nebyli první cizinci, kteří domeček navštívili, v roce 1993 se před branou zjevil jakýsi turista z Evropy, s ním si však moc nepopovídali, protože neuměl čínsky.

Po večeři nám paní nabídla, že vyklidí vedlejší místnost a že tam můžeme přespat, nechtěli jsme však příliš obtěžovat a po společném focení se vydali zpátky k cestě. Strážce nám ještě navrhnul, že bychom se mohli zeptat na místo k přespání v chrámu, který stojí na začátku kosy.

Trocha večerního kýče.

Než jsme dokráčeli k chrámu byla už tma a kromě pár naštvaných psů nebyl znát žádný další život. Obcházeli jsme chrám hledaje jak do něj vstoupit, když z něj vyšla jakási žena a ptala se co děláme. Vyšlo najevo, že z chrámu je teď hotel pro turisty a jedna noc v něm by našemu rozpočtu rozhodně neprospěla.

Zklamáni komerčními mnichy jsme tedy v úplné tmě pokračovali k cestě, kterou občas ozářilo projíždějící auto. Cesta se však zdála být stále stejně daleko a tak jsme se znaveni dlouhým pochodem svalili za pár velkých drnů trávy, což bylo jediné místo kde vůbec nefoukalo a uložili se ke spánku.

Jedno z nejpohodlnějších míst kde jsme spali.

Noc jsme přežili bez toho, že by nás navštívil potulný jak, čehož jsem se večer trochu obával, sbalili své bágly a přes traviny a řepkové pole došli k cestě.

Zastavil nám mohutný Tibeťan, napasovaný za volant malého auta Kia. Během jízdy si prohlížel naše pasy, vyptával se na běžné otázky a když jsme ho začali nudit, zastavil auto na okraji cesty, řekl že je unavený a začal s velmi falešným chrápáním předstírat že usnul. Po chvilce nechápavého hledění co se to děje, jsme vylezli z auta, které se chvíli na to rozjelo a nechalo nás stát hned vedle mršiny statného jaka.

Tibetský řidič si prohlíží můj pas, dokud jsme jej ještě nezačali nudit.

Takhle se dělá momo.

Ještě před polednem se nám podařilo dostopovat do malého městečka podél cesty, kde jsme si zašli na oběd.

Pro zhýčkané evropské turisty by v této oblasti mohly být problémové návštěvy toalety. Tibetská náhorní plošina je totiž po většinu roku mrznoucí místo, což v takovéto zaostalé oblasti taky znamená, že většina záchodů je suchých.

Takže když jsem z restaurace vyšel na dvorek, kde měl být záchod, což byla ukrutně smradlavá stavba, kde bylo v zemi vedle sebe asi deset děr, nijak neoddělených a pod nimi byla vidět velká žumpa. Trochu zděšeně jsem vyšel na ulici že zajdu na benzinku. Tam mě ale čekal stejný pohled, akorát ty díry byly vedle sebe jen tři.

Protože jsem už měl namále, dřepl jsem si nad jednu z děr a v tu chvíli dovnitř napochodoval zájezd čínských turistů. Dva si dřepli nad vedlejší díry a zbytek civěl na mě. Následovala tradiční salva otázek, odkud, proč, jak, tentokrát ale naštěstí pochopili, že se s nimi fakt fotit nehodlám.

Když už v Tibetu náhodou najdete evropský záchod, asi se vám to nebude líbit.

Další stop nás už převezl přes malé pohoří a krajina se radikálně změnila. Zmizela sytá zeleň připomínající Skotsko a krajina se opět začala barvit do žluta. Byli jsme na počátku pouště v oblasti, kde se setkávají historická území Tibetu a Mongolska, ale osídlení je velmi řídké.

Náš řidič, postarší Mongol v rozpadajícím se FAW, se řítil po cestě jako šílený a já byl namačkaný na dveře, které vydávaly zvuky jako by nás chtěly brzy opustit. Na rozestavěné dálnici vedle cesty jsem zahlédl několik kamionů nacpaných zamaskovanými prototypy MG a Roewe, mezi kterými jsem dle siluety poznal hned několik modelů tehdy stále čekajících na oficiální premiéru (MG SUV, MG GT a další). O návrh, že bychom zastavili a já se s foťákem vrhnul na průzkum, jsem se radši ani nepokoušel a tak jsem brzy s krvácejícím srdcem vystoupil ve městě, nad kterým se majestátně tyčilo písečně žluté pohoří.

Tady čínské automobilky zkoušejí své prototypy.

Naším cílem dne ale byl Golmud, město uprostřed pouště, jehož název mi nevím proč evokoval, že mezi písečními dunami dojedeme do mýtické oázy plné palem a vodopádů.

Kolem půlnoci jsme vystoupili z kabiny náklaďáku, který nás poslední dvě hodiny vezl po rozestavěné dálnici, zatím tedy spíše jen uválcované poušti, a vlastně jsme ani nevěděli, kde to jsme. Města tady vypadají všechna stejně, nízké zaprášené budovy kolem širokých cest a i ty jména už zní dost genericky.

Ondrovo setkání.

Golmud to ale nebyl a tak jsme se opět vydali pěšky na okraj. Byla zima, foukal silný vítr a do toho začalo pršet, my byli unavení a kolem nejezdila žádná auta.

V jednom z posledních baráků před koncem města byla muslimská restaurace, před kterou seděla asi celá rodina majitele. Jak nás uviděl, okamžitě běžel za námi, ať se jdeme schovat dovnitř. Nad horkým čajem jsme vysvětlovali, kde že jsme se to vzali na takovém odlehlém místě a co máme v plánu, když od jednoho ze stolů vstal velmi nečínsky vypadající chlapík a čínsky nám řekl že je řidič kamionu a zrovna má namířeno přes Golmud do Xinjiangu. Samozřejmě nám nabídl, že máme jet s ním a tak jsme si vlezli na lehátko v kabině jeho kamionu a vydali se na noční cestu pouští.

Díky tomu jsem si mohl kabinu kamionu připsat na seznam netradičních míst, kde jsem spal. Když nás náš kazašský řidič po pár hodinách probudil, stáli jsme na benzínce na okraji Golmudu. On už byl unavený a chtěl se vyspat na lehátku, takže nám nezbylo než se uchýlit do prodejny na stanici, kde stálo velké kožené sofa. A tak do mého seznamu tu stejnou noc přibyla i čerpací stanice.

Celá galerie mých fotek z Qinghaie

 Předchozí části naší cesty po Číně:

Stopem do neznámého Tibetu

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek