Cesta napříč čínskou pouští

Golmud je město na Qaidamské pánvi, ze všech stran obklopené pouští a z jihu i vysokým pohořím Kunlun. Pořád se však nacházíme téměř tři kilometry nad mořem, takže tu ani v červenci není úplně nejtepleji.

Zachránilo nás tedy naštěstí útočiště na benzínce, kde jsme vyčkávali až do rozbřesku. Ráno jsme vylezli přímo na mokrý písek a zamlženou krajinou zamířili k městu v dáli na horizontu.

Konečně na poušti.

Golmud je mongolský název, a nevím proč, ve mně evokoval představu magického historického města uprostřed pouště. Už při chůzi kolem budovatelské sochy, vítající nás ve městě, jsem věděl, že něco není v pořádku. Široké ulice, v dáli paneláky a továrny a do toho upršené počasí. Čím více jsme se blížili k centru, tím více to vypadalo jako by si Číňani postavili nelicencovanou kopii Havířova. Brzy nám bylo jasné, že odsud chceme co nejdříve vypadnout a vydali se směrem k výpadovce na sever.

Golmud není zrovna atraktivní město.

Jen kousek od centra je jediná zajímavější část města, obrovská, nově postavená mešita, obklopená osadou muslimského etnika Hui. Jakmile se naše evropské obličeje přiblížily k prvnímu z domků, hned k nám vystartoval postarší pán a ptal se, jestli jsme novináři. I když jsme ho museli zklamat, že jen pouzí studenti, donutil nás k obhlídce poměrů v osadě, spojenou s rozsáhlou kritikou většinového obyvatelstva, vlády a s tím, že si máme vše fotit a dát o tom vědět zpátky na západě. Osobně mi nepřišlo, že by jejich podmínky byly horší, než jaké mají běžní Číňané v malých městech, až na smradlavou stoku která tekla kolem domu onoho pána.

Osada etnika Hui.

Dostat se na okraj města, při jehož budování bylo k dispozici až moc místa, bylo dosti únavné a tak jsme se nechali busem zavézt až na poslední stanici, k posledním domkům před pouští.

Poté na velké čtyřproudé dálnici směrem na sever jsme pochopili, že začínají problémy. Během první půlhodiny kolem nás projelo sotva pět aut a žádné z nich nebylo ochotno zastavit. Kupodivu ale po další půlhodině zastavil náklaďák, s tím že nás nevezme moc daleko, protože jede někam do pouště na stavbu.

Čekání na auto. Foto Ondřej Lembard.

Po zhruba dvaceti kilometrech jsme tak zase museli zpátky na nohy a na prázdnou dálnici. Protože se nám nechtělo stát na jednom místě, šli jsme pomalu na sever. Postupně nám zastavilo asi deset náklaďáků, aby nám oznámili, že nás nemůžou vzít, protože o sto metrů dále odbočují do pouště.  

Všechny cedule v oblasti jsou značeny čínsky, anglicky, tibetsky a mongolsky.

Za necelou hodinu jsme se díky svezení ve starém čínském SUV, s obrovským vlčákem na zadním sedadle dostali na místo, kde jsme měli na výběr. Stáli jsme na křižovatce, rozhodujíce se jestli pojedeme cestou, která vede přímo prostředkem Qaidamské pouště, a kde podle mapy není nejbližších 500 kilometrů ani jedno osídlení, nebo budeme do Ürümqi pokračovat po oné dálnici.

Samozřejmě jsme se rozhodli pro nepochybně mnohem dobrodružnější cestu napříč pouští a postavili se na začátek oné asfaltky, která vedla po písku až za horizont.

Během prvních dvaceti minut kolem nás neprojelo jediné auto a tak jsme vytáhli pečivo, med koupený ještě v Tibetu a přímo na cestě začali jíst. Během chvilky kolem nás projel kamion, zastavil, ale než jsme k němu doběhli zase nám ujel. Vrátili jsme se tedy k medu a čekali na další. Po chvíli nám zastavil další a tentokrát se nám už podařilo dostat se do jeho kabiny.

Přestávka s medem.

Řidič s nákladem zahradních traktůrků si zpočátku myslel že jsme Ujguři, kupodivu mu tak ale přišel  především blonďák Ondra, zatímco dle mého nosu údajně poznal že Ujguři nejsme. Po chvíli nám oznámil, že nás vezme až na jeho nejbližší zastávku, což měla být jakási osada s benzínkou asi sto kilometrů od křižovatky. Dál to prý nepůjde, protože na cestě jsou rozestavěné policejní hlídky a kontrolují každé auto co má namířeno do Ujgurska a on nechce riskovat.

National Higway 315 je úzká asfaltka, která má po své délce přes Qaidamskou pánev jen asi dvě větší zatáčky. Z kabiny kamionu tak před námi byla vždy vidět dlouhá šedá linka, vedoucí až kamsi za obzor, a na obě strany jen nekonečné žluté pláně. Ty se ale dosti měnily, chvíli jsme jeli po úplně rovné, jakoby rozorané pláni, poté se zjevily písečné duny, pak pískovcové skály různých tvarů a takto se krajina střídala během celé naší cesty pouští.

Ona osada vypadá jako planeta Tatooine ze Star Wars. Pár desítek stavení, postavených ze všeho co bylo zrovna po ruce, plátěné střechy podepřené křivými trámy, křivé plechy a další klenoty. V jedné z chýší byla i sečuánská restaurace, nabízející až překvapivě dobré jídlo. U pokladny si hrály tři děcka a já přemýšlel, jak se to tady asi řeší se školní docházkou.

Sečuánská restaurace uprostřed pouště.

Řidič i ostatní přítomní nám řekli, že jediná možnost jak se do Ujgurska dostat, je autobusem který pojede v noci a stojí asi 300 yuan. Všichni nám tvrdili, že kvůli policejním hlídkám a zákazu převozu více než dvou lidí v jednom kamionu nás nikdo dále nevezme a přes noc navíc žádna auta a kamiony nejezdí. Navrhli tedy, že zavolají do společnosti, jenž provozuje bus a zařídí, aby se pro nás zastavil. Už se blížil večer a tento plán zněl velmi rozumně, proto jsme se s Ondrou rozhodli pro jedinou logickou věc. Popadli jsme baťohy a vyrazili pěšky vstříc poušti.

Osada v poušti.

Po chvilce chůze se nám podařilo stopnout velký žlutý bagr, který nás hodil asi o kilometr dále, k jedinému obchůdku v osadě. Sehnali jsme i majitele obchůdku, přesvědčili ho aby nám otevřel a my si mohli nakoupit zásoby na cestu. Další náznak civilizace měla být o zhruba 70 kilometrů dále čerpací stanice, což nám přišlo jako celkem realistický cíl pro dnešní noc.

Na bagru vstříc poušti.

Noci na poušti bývají chladné, a pokud je to poušť na náhorní plošině ve třech kilometrech, tak to platí obzvláště. Slunce už bylo téměř za obzorem, my už ušli asi sedm kilometrů bez toho, že by kolem projelo jediné auto a na sebe jsme navlékli všechno co šlo.

Dle našich propočtů by nám mělo stačit kolem deseti hodin chůze, abychom došli k oné benzince. V případě že už bychom nemohli, plánovali jsme lehnout do výkopu, který vedl kolem cesty a byl zřejmě připravený pro natažení kabelu. To bylo totiž jediné místo kde se dalo schovat před silným větrem.

Už smířeni s osudem, a vlastně i rádi že se budeme mít čím chlubit pokud přežijeme, jsme kráčeli na západ, když nám zastavil další kamion. Mladý ujgurský řidič na cestě z Guangzhou do Ürümči nám slíbil odvoz kam až budeme chtít. Za námi jel druhý kamion řízený kamarádem našeho řidiče a na úzké cestě mezi sebou závodili. Každou chvíli jeden z kamionů objížděl ten druhý, v rychlostech, jaké bych u plně naloženého kamionu nikdy nečekal, naštěstí ale bez okolního provozu.

Rychlí a zběsilí Ujguři v kamionech.

Na onu benzínku jsme se tedy dostali velmi rychle, do naší kabiny se nasoukali všichni čtyři Ujguři z obou kamionů a začali večeřet. Po nějaké době ale dojel třetí kamion, do naší kabiny vletěl další Ujgur, zřejmě šéf a při pohledu na nás nevěřícně koukal. Šéf byl starý dědek, s dlouhým šedivým vousem, zahalený do šedého hábitu a ihned po nás začal řvát ať zaplatíme. Požadoval po nás 500 yuan za každého, jinak že máme vypadnout. Náš mladý řidič se na nás jen lítostivě podíval, ja popadl bágly a vystoupil z kabiny. Ondra se ještě chvíli pokoušel smlouvat, než pochopil že to nemá cenu a vystoupil taky.

Zapadli jsme do benzínky, stojící uprostřed pouště, sedli na pohodlný gauč a protože nám tamní prodavač sdělil heslo k wifi, vytáhli jsme mobily, že oznámíme rodinám, že stále žijeme. Bylo asi deset večer, a my se rozhodli, že po chvíli budeme pokračovat v chůzi a stopování.

Když jsem se ráno vzbudil, roztažený přes celý gauč, slunce už bylo nad obzorem a Ondra připravený konečně opustit pumpu. Dokoupili jsme další zásoby, popadli bágly a vydali se na další pochod přes poušť.

Ráno na benzince. Foto Ondřej Lembard.

Pár set metrů za benzinkou nás čekala novinka. Cesta vedla prostředkem solného jezera a byla pokrytá tlustou vrstvou soli. Byl to opravdu netradiční pohled, po celém dni stráveném v písku, se na obě strany kolem nás rozprostírala velká vodní plocha. Na cestě ale pracovaly skupinky udržbářů v oranžových vestách a lopatami zahazovali díry kolem cesty. Kromě toho kolem také projel oranžový kropící vůz, stříkající vodu na zasolenou asfaltku.

Vrstva soli na asfaltu.

Údržba.

I tentokrát se nám podařilo zastavit si kamión, ono tady stejně nic jiného ani nejezdilo. Cesta opět vedla v jedné lince několika pravidelně se měnících typů pouště, stereotyp občas přerušil jen kamenný veřejný záchod uprostřed ničeho nebo pár elektrikářů visících na elektrickém vedení.

Čas od času se dá na vedení spatřit zavěšený elektrikář s kovbojským kloboukem.

Dle cedulí jsme se už konečně blížili k jedinému většímu osídlení v oblasti, městu Huatugou. To je místním centrem ropného průmyslu, většinu obyvatel  tvoří pracovníci z ropných vrtů a rafinérií a jejich rodiny. Že se blížíme, šlo poznat i podle charakteristických ropných čerpadel, jimiž bylo okolí doslova poseté a taky dle žlutých vozidel ropné společnosti.

Ropná čerpadla u Huatugou.

Tady konečně došlo na onu slíbenou policejní kontrolu, takže když náš řidič v dálce zahlédl stojící policejní auto, řekl nám ať vystoupíme a projdeme kolem pěšky, že nás počká za ní. Kráčeli jsme tedy směrem k místu, kde policajti zastavovali každé projíždějící auto, sledovali jak náš řidič ukázal své doklady a poté zmizel s autem kdesi za horizontem.

Policajti se nás zeptali kam jdeme, my řekli že do Ürümqi, čímž byla prohlídka odbyta a po chvíli nám dokonce zastavilo jedno ze žlutých aut a odvezlo nás do nedalekého města.

Tak se vozí auta do Ujgurska.

Po obědě jsme prošli skrze celé nezajímavé město Huatugou s megalomanskými novostavbami, připravenými na budoucí zvyšování obyvatelstva a znovu se dostali na cestu. V dálce byla vidět další policejní kontrola, tentokrát už ale poněkud serióznější, se zátarasem, strážní budovou a obrněným transportérem, tak jsme jí opět prošli, tentokrát bez toho, že by nás kdokoliv zastavoval. Už poněkud unaveni jsme si kousek za kontrolním stanovištěm sedli vedle cesty a čekali na projíždějící auta. Nepříjemně mě překvapilo, že zde na poušti, pár kilometrů za městem, se z ničeho nic vyrojily obrovské roje komárů, před kterými se nedalo nikam schovat.

Policejní kontrola za Huatugou.

V omláceném pick-upu jsme ještě ten večer dorazili do Yitunbulake, malé osady nad kterou se tyčily obrovské bílé haldy vytěžené horniny. Pár desítek starých nízkých budov stojí na přechodu mezi pouští a pohořím Altun, za kterým už začíná autonomní oblast Ujgursko.

Důlní osada Yitunbulake.

Abychom mohli pokračovat dále, bylo třeba projít další kontrolou, tentokrát už ale opravdovou celnicí. Ihned se k nám vrhl mladý policajt a zavedl nás do velké budovy. Tam jsme museli odevzdat pasy, vysvětlit co tu děláme, co je to Česká republika, a počkat až nám vyřídí povolení ke vstupu do Ujgurska.

Samozřejmě jsem měl obavy, že náš pro Čínu neobvyklý způsob cestování by mohl tady na ujgurské hranici tvrdě narazit. Místo toho nám jeden z policajtů slíbil, že nám pomůže najít řidiče, který by nás provezl přes serpentýny pohoří Altun až do Ruoqiangu, prvního města po cestě. Avšak až druhý den ráno, protože měl strach nechat nás jet v kamionu, prý bychom se mohli v serpentýnách překlopit a osobní auta už žádné nejezdily.

Nemělo moc smysl něco namítat, byli jsme rádi že nemáme žádné problémy a vydali se zpátky do osady hledat místo na přespání. Zůstat venku nepřipadalo v úvahu, hejna komárů byly nekonečné, ale naštěstí stála kousek od celnice dělnická ubytovna s nízkými cenami a čistým povlečením. Po několika nocích strávených v parcích, na pastvinách, v kamionech či benzínkách, jsme konečně opět usínali v opravdové posteli.

Celá galerie mých fotek z cesty po poušti

Předchozí části naší cesty po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.