Jak jsme potkali malajského loupežníka

Moje lednová cesta bez plánu po Jihovýchodní Asii byla doposud velmi osamocená, a návštěvou Bruneje dosáhla vrcholu nudnosti. Byl jsem proto rád, že jsem se už před odletem z Číny dohodl s Verčou, spolužačkou z Olomouce, se kterou jsem do té doby mluvil asi dvakrát, že se potkáme někde v Malajsii.

Při odletu z Bruneje jsem už věděl, že se máme potkat na autobusovém nádraží v Kuala Lumpur, ze kterého někdy kolem dvanácté hodiny odjížděl autobus do Tanah Rata, naší domluvené cílové destinace. V Kuale jsem sedl na autobus, odjel na jak jsem se domníval jediné autobusové nádraží kam jezdí z letiště přímá linka a napsal Verči ať mě počká někde u vchodu.

Palma olejná kam až oko dohlédne, smutná realita současné Malajsie.

Po té, co jsem několikrát prošel nádraží a nenašel jedinou blonďatou Češku, a když selhala i domluva přes sms, že se potkáme u té budky uprostřed haly, jsem pochopil, že jsem někde úplně jinde. Rychle jsem si ale vzpomněl na autobusové nádraží, do kterého jsem přijel asi před týdnem, sedl na nadzemku a snažil se chytit bus. Jako obvykle jsem přijel těsně po té, co odjel a tak jsem si smířeně objednal lístek na později a čekal.

Petronas Towers

Během asi dvouhodinového zpoždění jsem se stihl seznámit s mladou ruskou slečnou Katyou a její matkou, které byly na cestě po Malajsii, s podrobným plánem cesty v notýsku, vypočítaným přesně na hodiny. Jakožto zkušený cestovatel jsem samozřejmě začal vysvětlovat, že v Asii se dá plánovat s přesností max. na dny a že autobusy se v Asii pohybují v alternativním zpomaleném časoprostoru. Ony stihly během čekání z notýsku smutně vyškrtat mista na které jim tedy kvůli zpoždění už nevyjde čas.

Po několika letech cesty busem v serpentýnách pohoří Titiwangsa jsme dorazili do Tanah Rata, horského městečka obklopeného džunglí a čajovými plantážemi. Bylo už po půlnoci, já i Rusky jsme vystoupili na jednom místě a vydali se k našim hostelům, což jak jsme za chvíli zjistili, byl jeden a ten samý.

Tanah Rata.

Postarší plešatý Malajec na recepci byl velmi překvapený naším náhlým zjevením, a na naše potvrzovací maily se zarezervovaným ubytováním řekl jen že máme smůlu, že naše pokoje už pronajal někomu jinému.  Po našich unavených projevech nesouhlasu utekl do budovy a za chvíli zase vylezl s tím, že pro nás našel pokoj.

V podkroví, na úplném okraji budovy byl malý pokojíček se dvěma matracemi a hromadou starého oblečení na zemi. Tam nás všechny tři zavedl a oznámil, že toto je náš pokoj. Pro mě to bylo po několika nocích strávených na brunejské pláži, letišti či lavičce v centru Kuala Lumpur velmi luxusní ubytování a i Rusky přijaly toto apartmá s humorem.

Já byl jako obvykle absolutně nepřipraven na to, že v horském městečku v Malajsii může být zima a ani Rusky neměly zrovna nejteplejší výbavu. Postupně jsme si tak oblékli část hader co se válela kolem nás, takže jsme vypadali jako obyvatelé sibiřského gulagu a usnuli.

Moje ruské spolubydlící.

Brzy ráno jsem vylezl z pokoje, potkal dvoumetrového blonďatého týpka, který mi řekl, že je z Prahy a šel do nedalekého hostelu, na jehož zahradě měla Verča a její kamarádka postavený stan.  Tam jsme se konečně sešli a já se seznámil s její běloruskou modrookou kamarádkou Alesií.

Verčiným plánem bylo zdolat jeden z mnoha trailů které vedou džunglí po okolních horách, s cílem na velké čajové plantáži na vrcholku kopce. Na podobné cesty byla dobře připravená, s outdoorovým oblečením, pevnýma botama a baťohem plným zásob na den v džungli. Při pohledu na mě, v košili, s roztrhanýma teniskama, malou láhví vody v zadní kapse kalhot a trsem banánů v ruce jen protočila oči a ucedila, že jsem typický nezodpovědný Čech. Alesia na tom byla o trochu lépe, její tenisky totiž ještě držely pohromadě. V hostelu jsme si ještě nastudovali mapu cesty, přečetli si vylepené články o lupiči s nožem, který před pár lety přepadával turisty v džungli a vydali se na cestu.

Jezdci betonové kukuřice.

Tanah Rata je malé městečko postavené Brity, v koloniálním stylu, ze všech stran je bezprostředně ohraničeno džunglí a nejčastějším autem co tam můžete spatřit, jsou staré otřískané Land Rovery, které jsme všichni tři obdivovali a toužili si je odvézt. Po chvíli chůze po asfaltce jsme došli na okraj džungle, kde byl počátek očividně udržované stezky.

Verča šla první, nadšená že se zase dostala do hor a hledala, na kterou liánu visící z obrovitých stromů vyšplhá. Alesia vytáhla starý japonský analogový foťák, a s pohledem umělce zkoumala zda okolní krajina stojí za zvěčnění na film.

Cesta džunglí.

Po asi půlhodině cesty jsme šli stále na relativně široké stezce kolem řeky, schované v husté džungli. Až doposud jsme nepotkali jediného člověka, až u velkého vodopádu který hučel kousek pod námi jsme na stezce zahlédli jakéhosi Malajce, jak sleduje vodu padající do hlubin. Obešli jsme jej a pokračovali dál po stezce. Po chvíli si Verča všimla že onen týpek jde za námi, a protože nevypadal úplně sympaticky, rozhodli jsme se, že ho necháme nás předběhnout.

Verča si tedy dřepla na okraj cesty a předstírala že si zavazuje tkaničku. Malajec přišel ke mně, pomalu si rozepl ledvinku která mu visela kolem pasu, vytáhl obrovský nůž, přiložil mi ho k pupku a řekl anglicky, ať mu dáme všechny naše peníze.

Vždycky jsem si v duchu představoval, jak bych se v takové situaci zachoval, a především po té, co jsem v Olomouci začal pravidelně chodit na výcvik Muay Thai jsem si říkal, že se přece nějakému blbému lupiči musím ubránit.

No ale když jsem tak stál s obrovským nožem pár milimetrů od břicha, uvědomil jsem si že jsem hluboko v džungli někde v malajských horách a že místní nemocnici určitě nepovažuji za ideální další zastávku. Pomalu jsem vytáhl peněženku, z ní vyndal všechny bankovky, on mi řekl, že mu stačí ringgity a těch pár set čínských yuanů si můžu nechat a to samé poté udělala Verča.

Alesia na sobě ale měla kalhoty které neměly kapsy a její peněženka tak ležela někde ve Verčině batohu. Malajský loupežník na ní stále s nožem u mého pupku naléhal, ať mu taky vydá svoje peníze a ona s Verčou se jej snažili přesvědčit, že u sebe opravdu žádné nemá.

Malajec namířil nůž na Alesii a řekl mě a Verči ať vypadneme, a že Alesia tam má s ním zůstat. V tu chvíli jsem začal cítit vztek a rychle přešel před Alesii, Verča si ihned přistoupila vedle mě a Alesii jsme přikázali ať uteče. Ona se dala nejistě do kroku a my dva se snažili naléhajícímu Malajci vysvětlit, že Alesii mu tam prostě nenecháme. Po chvíli pochopil, že zřejmě nemá smysl něco dále zkoušet, řekli jsme mu že odcházíme a ať jde po cestě zpátky, dál od nás. Začal se vzdalovat a my tři jsme rychlým krokem a neustále se ohlížejíc zpátky postupovali dále do džungle.

Ještě asi půl hodiny jsme byli všichni tři v šoku z toho, co se nám zrovna stalo a přemýšleli co budeme dělat. Až nečekaně rychle jsme se ale uklidnili, smířili se s tím že jsme oba přišli asi o tisíc korun, ale rádi že nám neukradl i foťáky a mobily, což by nás mrzelo více než peníze. Taky jsme se rozhodli, že naši dnešní cestu rozhodně dokončíme.

Ona vyznačená stezka pomalu přešla z širokého chodníku do sotva znatelné škvíry v hustém porostu a místy vedla v takovém svahu, že jsme my dva v teniskách měli fakt problém se vůbec udržet na nohách. V údolích pod námi se rozpínaly plantáže zeleniny a banánů a my doufali že naše zvolená stezka neskončí někde uprostřed džungle.

Po několika stech metrech, které jsme šli snad dvě hodiny, jsme vylezli u malého buddhistického chrámu, u kterého parkovalo několik starých Land Roverů. Tam jsme si sedli, už úplně klidní, vtipkovali, že se nám konečně přihodilo něco fakt dobrodružného  a na mapě studovali jak půjdeme dále.

Zase venku z džungle.

Ze stejného místa odkud jsme přišli, se vynořily dvě evropské turistky a mlčky s nepřítomnými pohledy šly směrem k nám. Ihned se nás ptaly odkud jdeme a jestli nás taky po cestě někdo nepřepadl. Ony u sebe neměly dost peněz, takže se na jednu z nich začal nespokojený Malajec sápat a líbat ji. Obě ale prý začaly křičet a on utekl.

Přepadené turistky se rozhodly po asfaltce vedoucí od chrámu vrátit zpátky do města a my tři pokračovali vzhůru po cestě vedoucí k čajové plantáži. Cestou jsem se dal do řeči s Alesií, která se ukázala být asi nejzajímavějším člověkem, kterého jsem na svých cestách potkal. Vyprávěla jak s kamarády prostopovala celou střední Asii, včetně míst kde  probíhaly jakési konflikty a oni párkrát jen tak tak unikli smrti. Připadal jsem si vedle ní jako dost trapný cestovatel, který vlastně nic pořádného nezažil a vzal jsem si to jako inspiraci pro svoji pozdější cestu stopem napříč Čínou.

Čajové plantáže kolem Cameron Highlands nejsou zrovna proslulé kvalitou čaje, ale vytváří opravdu úžasnou scenérii, s malými sestřiženými keříky čajovníků tvořících vzorky na vrcholcích kopců.

Čajové plantáže kolem Tanah Rata.

Tak jsme byli nadšeni, když se kolem nás začaly objevovat počátky plantáže. Ještě více nás ale potěšilo, když jsme na okraji vedle keřů našli zapomenuté nůše na sbíraní čaje, známé z každé fotky sklizně čajových lístků. Alesia mi ihned dala do ruky svůj historický foťák, rychle vysvětlila, jak se něco takového vlastně používá a začala s nůší na zádech pózovat mezi keříky. Ihned poté jsme do pole vlítli my dva Češi, narazili si nůše na hlavu a smáli se jako praštění.

Čeští plantážníci.

Na vrcholku kopce se mezi keříky vypíná stará továrna na zpracování čaje, předělaná na restauraci s výhledem na plantáže. Kolem posedávaly zástupy turistů, kteří sem vyjeli autem či autobusem a tak polovina z nich mluvila česky. Samozřejmě jsme si naši novou historku o přepadení nemohli nechat pro sebe, a za chvíli nás litoval celý český zájezd a hromada cizinců.

Lístky čajovníku.

Už k večeru jsme se vydali zpátky, tentokrát však po asfaltce, protože se nám nechtělo jít stejnou cestou tmavou džunglí. Vylezli jsme na hlavní cestě mířící na Tanah Rata a stopli si pick-up s malajským majitelem jedné z místních farem. Samozřejmě jsme mu povyprávěli svůj dnešní zážitek a on viditelně znepokojený nás zavezl na místní policejní stanici. Policajtům jsme znovu povyprávěli celou historku, na mapě ukázali, kde přesně onen Malajec čeká na své oběti. Zapsali si naše jména a telefonní čísla, slíbili že tam někoho pošlou a dají nám vědět.

Když jsem večer přišel do hostelu, vyslechl jsem si znovu na recepci že můj pokoj už je obsazený, ale že ještě zbylo nějaké místo pod schodama vedle záchodu. Rusky už se obě sbalily a našly si jiné ubytování, já taky popadl svůj roztrhaný batoh a zamířil hledat něco přijatelnějšího.

Masožravé láčkovky jsou zde velmi časté.

Během následujících tří dní jsme prošli několik dalších podobných stezek napříč džunglí, pokaždé jsme potkali nějaké turisty a ti se nás vždy zeptali, jestli jsme slyšeli o té skupince co jí přepadli v džungli, stejně tak ve městě už každý o onom loupežníkovi slyšel. Přesto, když jsem po třech dnech z města odjížděl dále do Thajska, mluvilo se už o dalších asi patnácti lidech, kteří byli donuceni mu odevzdat svoje peníze…

Land Rover Series II v běžném provozu mimo Cameron Highlands jen tak nepotkáte.

Tady na severu Malajsie jsou ale spolu se Series III úplně běžné.