Útěk do Indonésie

Většina z mých dosavadních cest neměla žádný plán ani nic podobného. Stejně tak minulý leden jsem si prostě koupil letenku do Indonésie, abych unikl oslavám čínského nového roku, s tím že mám asi pět týdnů čas na to, abych se nějak dostal zpátky do Číny, ideálně po zemi a v jednom kuse.

Jednoho dne jsem tedy vystoupil z letadla AirAsia na malinkém letišti v Yogyakartě, městě které jsem si vybral, protože nedaleko něj leží chrám Borobudur. Už při přechodu hranic jsem se zapotil, jako obvykle jsem si nerozměnil peníze, což ostatně v Číně ani moc jednoduše nejde a na okénku kde se platí za víza stálo, že akceptují jen dolary a eura. Na moje rudé bankovky s čínským diktátorem se nejprve moc netvářili, ale pak je přijali a kupodivu s ne až tak špatným kurzem.

Hotel na první noc jsem měl zajištěný díky mojí mamce, která jej objednala přes internet, když jsem byl v letadle. V mobilu jsem tak měl napsanou adresu a věděl, že je to někde poblíž letiště. Vyšel jsem tedy z letištní haly, odmítnul všechny čekající mototaxíky a nakráčel přímo na rušnou hlavní cestu, u které měl stát můj hostel.

Indonésané jsou občas zvláštní.

Po asi hodině hledání jsem si odchytil jednoho z mototaxíkářů, ukázal mu adresu, on řekl že přesně ví kde to je a vyjeli jsme. Dalších dvacet minut jsme zběsile křižovali cestu mezi auty, pak po malých cestičkách mezi poli, než jsme dojeli zpátky na místo kde jsem nasedl a můj řidič přiznal, že nemá vůbec tušení, kde se můj hotel nachází. Znovu jsem mu ukázal adresu, on někam zavolal, řekl, že teď už si je jistý, já už smířen s osudem sedl na motorku. Řidič mě odvezl asi 100 metrů daleko, přímo před můj hostel, omluvil se a odjel.

Yogyakarta

Yogyakarta je město na jižním pobřeží ostrova Jáva, a do povědomí zbytku světa se dostane pokaždé, když se probudí nedaleká sopka Merapi.  V Indonésii jsem předtím nikdy nebyl, tak jsem se procházel v uličkách města abych pochopil, jak to tady chodí. Dost mě překvapily místní restaurace, které vystavují už hotová jídla, včetně masa přímo na slunci na okně, a když si objednáte, tak vám z toho ne úplně hygienicky vypadajícího místa naberou porci.

Druhý den ráno byl mým cílem hinduistický chrám Prambanan, největší taková stavba v Indonésii. Recepční v hostelu se mi snažila vysvětlit, jak fungují místní autobusy, když jsem konečně pochopil, vydal se na hlavní cestu, vystoupal na vysokou zastávku a čekal. Velmi rychle se mě všichni ostatní čekající začali vyptávat odkud jsem a kam jedu. V tu chvíli jsem přestal mít strach, že bych se nedostal tam kam potřebuji, hned několik lidí se mi nabídlo jako průvodci a to samé pokračovalo i v autobusu.

Cyklorikše čekají před autobusovou zastávkou.

Po vystoupení u chrámu, jsem odmítl asi šest lidí, kromě jednoho neústupného mladíka, který trval na tom, že Prambanan projde se mnou. Sice jsem za něj musel zaplatit vstupné, ale vzhledem k tomu že pro místní vycházelo asi na 10 korun, mi to bylo celkem jedno. Hned u vchodu nás omotali sarongem, látkou dlouhou až po kotníky, díky které jsem při chůzi na strmých schodech chrámu měl co dělat, abych se nesvalil. Při vstupu do samotného chrámu byla kromě toho nutná ještě žlutá dělnická přilba.

Prambanan

Prambanan z dálky připomíná mnohem známější Angkor Wat, který byl taky vybudován jako hinduistický chrám, jen je poněkud menší. Stejně jako Angkor byl i Prambanan objeven v ruinách a postupně znovu vybudován. A to hned dvakrát, zeměstřesení z roku 2006 se k chrámu nezachovalo moc hezky, což dokazuje i jedna z věžiček jenž byla otřesy zhozena a jež byla ponechána na zemi jako připomínka.

Reliéf v chrámu Prambanan

Můj průvodce se mi snažil celou dobu velmi lámanou angličtinou vysvětlit historii chrámu, ale jak jsem brzy pochopil, nevěděl o něm sám příliš mnoho. Posloužil mi tedy aspoň jako držák na foťák, když jsem měl potřebu zvěčnit se před chrámem ve svém směšném úboru.

Odpoledne jsem se vrátil do města, znovu si prošel uličky kolem řeky, kde se na sobě tísní malinké domky chudší vrstvy, zjistil odkud jezdí dálkové autobusy a zamířil zpátky do hotelu.

Druhý den dopoledne mě starý rozvrzaný autobus po cestě kolem Merapi vyhodil na prašném parkovišti někde poblíž buddhistického chrámu Borobudur. Hned vedle parkoviště stálo několik přístřešků marketu a restaurací, kde jsem se najedl a poté začal hledat, kde že je vlastně ten chrám. Chvíli jsem kráčel po cestě směrem, kde jsem tušil, že by mohl být, než jsem se vzdal starému řidiči cyklorikši, který naléhal, že mě tam odveze.

Borobudur

Omotán sarongem jsem tedy mohl konečně vystoupat na vrcholek Borobuduru, naprosto úchvatné stavby uprostřed džungle. Jednolitý masivní útvar je tvořen z šesti obdélníkových teras s třemi kruhovými terasami a celá stavba je poseta 2672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp. Většina těchto buddhů sedí ve svých stúpách bez hlav, které jim byly už dávno ukradeny a vědci pracující na obnově chrámu je teď hledají po celém světě.

Stúpy ve kterých sedí bezhlaví buddhové

Pár hodin jsem se procházel po Borobuduru a jeho okolí, a obdivoval epičnost celé stavby. Pak jsem znovu nasedl na rikšu ve směru prašné parkoviště a dalším autobusem zamířil na severní pobřeží Jávy. Mým dalším cílem bylo město Bandung, které mě zlákalo svoji polohou mezi vulkány a čajovými plantážemi, které jsem si vždy přál navštívit.

Někdy k večeru jsme dojeli na autobusové nádraží na okraji Semarangu. Zrovna zde zuřila dosti silná bouře, takže jsem se nechal odvézt do hostelu a doufal že do rána se počasí zklidní.

Když jsem ráno vylezl ven, bylo sice zamračeno, ale už alespoň nepršelo. Nechtěl jsem se tady příliš zdržovat a zamířil pěšky směrem k nádraží. Po chvíli chůze však v ulicích kolem mě začala přibývat voda, až se všechny proměnily v malá říční koryta. Nechtěl jsem se v ne úplně čísté vodě moc namáčet a tak jsem přeskakoval po chodnících a vyvýšených místech jako Super Mario. Takhle se mi podařilo suchou nohou dostat až k nádraží, kde mi řekli, že první vlak na západ jede až večer. Smířeně jsem zaplatil a přemýšlel co budu zbytek dne dělat.

Záplavy v ulicích Semarangu

Nechtělo se mi čekat na nádraží, tak jsem vyšel ven, a abych nemusel poskakovat zpátky do centra, mávnul jsem na nejbližší cyklorikšu. V té jsme proplouvali zatopenými uličkami města jako lodí, což byl dosti zajímavý zážitek, dokud kolem nás neprojelo šílenou rychlostí velké SUV a kompletně mě neobhodilo blátivou vodou.

Cesta cyklorikšou přes zaplavené město.

Několikahodinová cesta do Bandungu vedla krajinou s úchvatnými terasovitými rýžovými políčky. Pěšky jsem se pak prošel městem do předem zabookovaného hostelu, kde mě uvítal zmatený recepční, který vzhledem i chováním připomínal asijskou kopii Manuela ze seriálu Hotýlek.

Ještě ten den jsem se vydal hledat, jak se dostat do kráteru Kawah Putih, jenž leží asi 50 kilometrů od Bandungu. Na malém parkovišti u marketu stálo několik desítek malých starých japonských dodávek zvaných angkut, které v I,ndonésii slouží podobně jako ruské maršrutky. Jedna z nich měla na okně nápis Ciwidey, což je město poblíž Kawah Putih, tak jsem nasedl a čekal, co se bude dít. Stejně jako jinde v Asii, i angkuty jezdí až po tom co se podaří zaplnit kapacitu, což v našem případě znamenalo asi dvacet lidí namačkaných do malého Suzuki. Když jsme konečně vyjeli, přisedl si do otevřených dveří mladík s kytarou a začal zpívat. Po pár písních mu všichni cestující strčili pár tisícovek rupií, a mladík si běžel odchytit jinou dodávku.

Parkoviště angkutů v Ciwidey.

Po asi hodině cesty jsem na dalším parkovišti přesedl do stísněného Mitsubishi. Tentokrát nastoupilo ještě více lidí, takže jsem se nemohl ani pohnout, přímo do obličeje mi civělo několik dalších Indonésanů a takhle jsem v bolestech strávil další hodinu cesty na děravé silnici.

Běžná ulice v Indonésii.

Když jsme konečně dojeli do Ciwidey, nabídlo se mi několik dalších řidičů, že mě hodí až ke kráteru. Ihned jsem je odmítnul, rozhodnut že si tam už radši dojdu pěšky. Koupil jsem si tedy zásoby a vydal se po cestě do kopce. Už na okraji města mě zastavili policajti a zjišťovali, co mám v plánu. Dojít pěšky až na Kawah Putih jim přišlo šílené a tak mi zastavili první angkut co jel okolo. Nebyl v něm téměř nikdo a očividně už byl na cestě, tak jsem smířeně nasedl. Řidič ve žlutém Daihatsu, ze kterého někdo vymontoval všechny nepotřebné části až zůstala jen karosérie s volantem a sedadly šlápl na plyn a velkou rychlostí jsme se začali řítit po úzké cestě do kopce. Po mých předchozích cestách po Asii už nic co by mě rozhodilo a tak jsem jen sledoval krajinu kolem serpentýn, kterýma jsme se řítili.

Kawah Putih je jezírko v kráteru sopky Patuha, nějakých 2500 metrů nad mořem. Je charakteristické svojí bledě modrou barvou, s pozůstatky mrtvých stromů které z něj vyčnívají a spolu s mlžným oparem tvoří velmi ponurou atmosféru.

Kawah Putih

Ve chvíli kdy jsem do kráteru nakráčel, vrhlo se ke mně všech asi 150 přítomných Indonésanů, vytáhli foťáky a mobily a začali prosit o společnou fotku. Následující půlhodinu jsem tedy strávil objímáním se s každým z návštěvníků kráteru, zatímco co si mě ti zbývající fotili, dokud se nevystřídali úplně všichni. Až pak jsem si mohl konečně sám projít kráter, což ale stejně znamenalo vyfotit s dalšími desítkami lidí, co si mě nejdříve nevšimli.

Po půl hodině focení už jsem měl problém udržet si úsměv na tváři.

Pak jsem znovu nasedl do Daihatsu a zamířili jsme zpátky do Ciwidey. Po chvíli jsem ale řekl řidiči ať zastaví a vystoupil jsem, rozhodnutý dojít tam pěšky. Krajina kterou jsme projížděli, byla totiž příliš zajímavá na to abych jí jen tak projel. Vysutá políčka se zeleninou, obklopená džunglí a horami, to vše v mlžném oparu, takový typický obrázek Indonésie.

Krajina kolem Ciwidey.

Tak jsem si spokojeně v lehkém dešti kráčel mezi vesničkami a políčky a každý kdo mě uviděl, hlasitě volal hello mister. Tak jsem po pár hodinách dokráčel zpátky na rozblácené parkoviště angkutů v Ciwidey a po bolestivé jízdě dojel už v noci zpátky do Bandungu.

Pořád mi ale chyběla procházka mezi terasovitými rýžovými políčky, jež jsem viděl z vlaku. Dalšího rána jsem tedy vyjel angkutem někde ve směru ze kterého jsem přijel vlakem a nechal se vyhodit v zapadlé vesnici. Během celého mého pobytu v Indonésii bylo zamračeno a dnešek nebyl vyjímkou, navíc celkem dost pršelo. Bylo ale pořád dost teplo a tak jsem chodil po cestičkách a hledal, kde by mohly být ony pole.

Cesta do polí.

Asfaltky se postupně měnily v bahnité cesty a nakonec jsem už chodil jen po úzkých vyšlapaných cestičkách v polích. Překvapilo mě, že offline mapy v mém mobilu, které v Číně neukazují ani některá města, měly v Indonésii zakreslenou každou z těch malých cestiček. I tak jsem ale kus cesty ušel po železniční trati, než jsem konečně objevil svá vysněné políčka s rýží.

Terasovitá rýžová pole.

Takhle jsem si spokojeně v dešti chodil celý den, neustále jsem vracel pozdravy místním lidem, občas za mnou běhaly skupinky malých dětí a pořvávaly hello mister. Dokonce mě u jednoho stavení odchytl starší pán, zatáhl mě dovnitř, kde ležela očividně nemocná žena a kolem ní sedělo několik dalších vesničanů. Řekl mi, jestli bych ji nemohl pohladit, že by ji to mohlo vyléčit. Poněkud zděšeně jsem je poslechl, a pak se snažil co nejrychleji utéct.

Další den bylo v plánu dostat se na jednu z čajových plantáží. Na internetu jsem si našel tu nejhezčí, což bohužel znamenalo jet znovu stejnou cestou do Ciwidey jako první den. V Ciwidey jsem už rovnou sedl do dodávky, spolu s dalšími dvěma indonéskými turisty a zamířili na plantáž kolem jezera Patenggang v nějakých 1600 m. n. m.

Čajová plantáž kolem jezera Patenggang.

Indonésani si u jezera najali lodičky a já vlétnul přímo do čajového pole. Procházel jsem se mezi keříčky čajovníku a fotil si onu exotickou scenérii asi dvě hodiny. Malé keříky sestřižené někde kolem mého pasu tvořily malé cestičky, téměř jako bludiště. Když jsem konečně došel zpátky k dodávce, Indonésani už netrpělivě čekali, jestli se ještě vůbec někdy ukážu.

Má návštěva Indonésie byla spíše jen jako letmé seznámení. Projel jsem až příliš mnoho míst během krátké doby, takže jsem více času strávil cestováním než užíváním si okolí. Stejně jako mé další rychloprůlety zajímavými místy jsem se ale rozhodl, tady co nejdříve vrátit a zůstat podstatně delší dobu.

Poslední den v Indonésii mě už jen vlak dovezl do Jakarty, tam jsem nasedl na autobus, který mě provezl kolem místních slumů až na letiště, a pak další let mojí oblíbené AirAsie do Singapuru.

Merdeka square v Jakartě, druhé největší náměstí světa

Slumy v Jakartě.

Pokračování cesty:

Jak jsme potkali malajského loupežníka

Brunej, podivný sultanát