Tři dny v Laosu

Když mě noční vlak z Ayutthaya někdy kolem třetí hodiny ranní vyhodil v severothajském městě Udon Thani, měl jsem už většinu své lednové cesty za sebou. Strávil jsem týden v Indonésii, pár dní v Singapuru, vyspal se na pláži v Bruneji, nechal se přepadnout v Malajsii a pak projel postupně celé Thajsko od jihu až po sever.

Do rána jsem se válel na lavičce na nádraží, díky čemuž jsem si mohl zapsat další zemi do svého seznamu míst, kde jsem spal na lávce a ráno vyrazil do ulic. Udon Thani mělo být jen zastávkou před přechodem hranice do Laosu, leží totiž jen pár kilometrů na jih od Vientiane. Ráno mi ale napsala moje thajská kamarádka, spolužačka z univerzity v Guangzhou, že je na cestě do Laosu a že ji mám počkat v Udon Thani. Tak jsem si našel hostel, odhodil baťoh a vyšel do ulic.

Internetový průvodce má pod heslem Udon Thani jednu zajímavou větu: pokud chcete v Udon Thani vidět něco zajímavého, běžte na autobusové nádraží, a odjeďte někam jinam. Záhy jsem pochopil proč, není to totiž nic než další generické thajské město s prašnými ulicemi a nízkou zástavbou, tohle navíc stovky kilometrů od jakékoliv pláže. Jediná zajímavější věc tak byla obrovská nafukovací kachna na jezeře kousek od centra. A i ta jen pár dní po mém odjezdu během bouře vzlétla, pozhazovala zaparkované motorky a roztrhla se o jeden ze stromů.

Monstrózní kachnička pár dní před pokusem o útěk.

Takže jsem byl rád, když ráno konečně dorazila Pimonon a její kamarádka Sia a mohli jsme pokračovat na sever do Laosu. Už na autobusovém nádraží mi ale oznámili, že jakožto cizinec nemůžu jet přímým busem, protože nemám víza. Místo toho jsem se musel dodávkou dostat před hranici, a pak pěšky dojít k celníkům. Těm jsem do jednoho okénka hodil svůj pas a 20 dolarů, tentokrát se vše obešlo bez pokusů o úplatky a pak si u druhého okénka asi půl hodinu počkal na pas i s nalepeným vízem. Pak jsme přejeli řeku Mekong, přešli laoskou část hranice a nakonec přijel bus s nápisem „dar japonského lidu“ a já se konečně dostal do Vientiane.

Večerní rozcvička na nábřeží Mekongu.

Hlavní město Laosu leži v ohybu řeky Mekong, která jej odděluje od Thajska. S Thajskem jej naopak spojuje podobná kultura, historie i vzájemně srozumitelná řeč, ačkoliv lépe rozumí Laosané Thajcům než naopak. Jedním ze zásadních rozdílů je ale státní zřízení, na rozdíl od Thajského království je totiž Laos lidovou republikou, s jedinou vládnoucí stranou. V ulicích tak vlají rudé vlajky se srpem a kladivem a celý stát je velmi vázaný na Čínu, téměř všude jsou vidět čínské znaky, a přibývají nová čínská auta.

Ubytoval jsem se v laciném hostelu v pokoji s šestnácti lůžky a šel hledat dvě Thajky, které přijely přímým autobusem. Můj mobil byl bez internetu, a naše domluva přes sms v neznámém městě dost komplikovaná, tak jsem bloudil po městě a snažil se zorientovat. Vientiane není příliš velké město a působí velmi podobně jako města v sousedním Thajsku. V ulicích kolem Mekongu stojí desítky hostelů a guest housů, barů ověšených vlajkami z celého světa, a mezi tím prochází desítky zahraničních cestovatelů.

Ulice s bary a hostely kolem nábřeží.

K večeru se na širokém nábřeží řeky začaly objevovat davy lidí, stánkaři rozložili svoje plátěné přístřešky se stejnou nabídkou zboží jako v Thajsku a stejně tak se objevily i venkovní restaurace.

Já se konečně setkal s Thajkama, a společně jsme zamířili k jedné z restaurací, což bylo několik dek rozložených na chodníku kolem řeky, s přímým výhledem na sousední království. Sedli jsme si na deku kolem nízkého stolku, Thajky objednaly jídlo a oznámily mi, že dnes bude k večeři ťim ťum. Brzy na stolku přistál vařič, na něm kotel s omáčkou a kolem něj talíře se syrovým masem a zeleninou, takže mi došlo, že pod tímhle směšným jménem se skrývá laoská variace na hot pot.

Nábřežní restaurace.

Ťim ťum s výhledem na Thajsko.

Po večeři jsme vylezli na střechu jednoho z nízkých domků, kde byl velký otevřený bar a mladí opilí Laosané zpívali na karaoke thajské popové songy. Objednali jsme si slavné lokální pivo BeerLao, které se zásadně podává v malé skleničce s ledem a brčkem, tak jak to mají rádi v celé jihovýchodní Asii. Už mě nepřekvapilo, že jej pije i Sia, ačkoliv je muslimka, pár dní předtím jsem s ní totiž byl na večeři v Bangkoku, kde si velmi pochutnávala na vepřovém a popíjela k němu Heineken.

Byl pátek večer a výhled na cestu kolem nábřeží skýtal nečekané výjevy, například na skupinku zjevně opilých mladíků na motorkách co se proháněli mezi stánky, nebo na velmi očividně opilou slečnu, jež se asi půl hodiny snažila vyjet se svým autem z parkoviště.

Ráno mě obě Thajky opustily a zamířily zpátky do Bangkoku, dohromady tedy strávily kolem 30 hodin v autobuse a 20 hodin v Laosu. Já jsem si na mobilu našel nejvýznamnější památky ve městě a vydal se je hledat.

Zarostlá stúpa That Dam.

Jako první mě zaujala vysoká stúpa, stojící jakoby zapomenuta uprostřed kruhového objezdu na jedné z ulic, úplně zarostlá trávou a malými keříky. I přes svůj současný stav jde o jednu z nejstarších staveb ve městě, stojí zde už od 16. století a původně byla celá pokryta zlatem. To si ale odvezli vojáci ze Siamu během okupace Vientiane a stúpa od té doby zarůstá plevelem.

Prezidentský palác.

Kousek od řeky stojí honosný prezidentský palác ve francouzském stylu a u něj začíná široká Lane Xang Avenue. Na jejím druhém konci je nejznámější památka města, Patuxai, laoská variace na pařížský Vítězný oblouk, ale mezi palmami a v typickém místním stylu. A ačkoliv je přes padesát let starý, pořád je to jedna z nejvyšších staveb ve městě, velmi nezvyklé na Asii. Taky je z něj skvělý výhled na okolní chrámy a monumentální sídla různých úřadů a ministerstev. No a v prostoru mezi vyhlídkou a obloukem je schované malé tržiště s předraženými suvenýry.

Patuxai, laoský vítězný oblouk.

Tržnice se suvenýry v Patuxai.

Ve městě o velikosti Vientiane je výhoda, že se dá všude dojít pěšky. A na rozdíl od okolních zemí, tady po vás tak často nepořvávají mototaxíky a tuktuky s nabídkou odvozu, drog a dalších služeb. Vlastně je to tu mimo nábřeží a pár okolních ulic úplně klidné místo, nesrovnatelné s jakoukoliv další metropolí Jihovýchodní Asie.

Výhled na Vientiane z Patuxai.

Další z památek, kam zřejmě zamíří každý cestovatel je Wat Si Muang, nijak výjimečně vypadající chrám, který na stejném místě stojí už od roku 1563, ačkoliv od té doby byl několikrát zničen a znovu postaven, takže teď je v něm původní už jen jedna soška Buddhy. Hned vedle chrámu ale stojí malý pozůstatek mnohem staršího hinduistického chrámu, postaveného ještě během vlády Khmérského království.

Wat Si Muang.

Nejdůležitější památkou je ale pro Laosany Pha That Luang, neboli Velká Stúpa. Zlatem pokrytá stavba zde údajně stojí už od 3. století, kdy byla postavena jako hinduistický chrám. Podle legendy do stúpy schovali buddhističtí misionáři relikvii, hrudní kost samotného Gautamy Buddhy. Během své historie ale byla stúpa několikrát vydrancována, rozbořena a přestavěna. I tak je ale považována za národní symbol Laosu a je ve státním znaku i na bankovkách. Naživo však působí dost malinká a s nánosem černého prachu ani nevypadá, že by se jí dostávalo péče jakou si takhle důležitá památka zaslouží.

Pha That Luang.

Všechno, co v centru města vypadalo důležitě, jsem během jednoho dne obešel a tak další den ráno přišla řada na rychlejší dopravní prostředek. Hned vedle hostelu jsem si zaplatil pronájem toho nejlevnějšího skůtru co jsme našel. Majitel mi přivezl velmi ošoupaný a vybledlý skútr laoského národního výrobce Kolao. To mě však docela potěšilo, protože po předchozích zkušenostech z Thajska, kde jsem se se skůtrem na polních cestách několikrát svalil na bok nebo vletěl do škarpy, už jsem se chtěl vyhnout rozbití něčeho hodnotného.

I když rukojeť plynu příliš nereagovala, podařilo se mi vyjet a vykličkovat z města. Měl jsem namířeno do obskurního parku se sochami Buddhů. Čím dál od města jsem projížděl, tím se zhoršovala cesta. Na zpočátku pěkné asfaltce přibývalo čím dál více děr, poté zmizel i asfalt a zůstalo jen bláto, kaluže a prach. Kličkoval jsem mezi jezírky a marně se snažil vyhnout oblakům prachu za projíždějícími auty. Stále jsem byl ale nejrychlejší ze všech cizinců, kterých na skútrech mířilo k parku několik desítek.

Buddha park.

Samotný park, oficiálně nazývaný Buddha park, ačkoliv většina soch v něm jsou podivné kreatury, hinduističtí bohové a dominuje mu obrovská třípatrová betonová dýně s anténou, leží na břehu Mekongu asi dva kilometry za jediným úsekem železnice v Laosu. A na vše z boku shlíží velký ležící betonový Buddha.

Na zpáteční cestě jsem se chtěl podívat do některé z okolních vesnic. Najel jsem na širokou asfaltku, zřejmě dálnici po které ale nic nejelo a uháněl směrem na sever. Po pár kilometrech mi přišlo, že skútr odmítá reagovat na změny směru a navíc už ani nejede tak rychle jako dříve. Po zastavení se mi potvrdily moje obavy, přední kolo bylo úplně prázdné, já stál na prázdné dálnici někde v polích a mapa v mobilu ukazovala nejbližší vesnici asi 10 kilometrů daleko. Nedalo se nic dělat, sedl jsem na skútr a pomalu v odstavném pruhu jel dále, doufaje že neutrpí tak moc.

Kolao Veracruz v péči opraváře.

Ve vesnici naštěstí jedna z prvních budov vypadala jako servis, a po pár minutách a zaplacení 50 tisíc kipů byl můj skůtr opět provozuschopný. Projížděni po okolí už nepřineslo žádné další zajímavé zážitky ani místa a tak jsem zamířil zpět do Vientiane. Cesta vedla mezi nově postavenými prodejnami asi všech známějších čínských automobilek, paláce ministerstva obrany a monumentální budovou policejního muzea, před kterým byly na podstavcích vystavené staré ruské Gazy a Žigulík.

Policejní muzeum.

Gong světového míru.

Ve Vientiane už jsem byl třetím dnem, takže přišel čas na to, posunout se někam dále. Původně mě zajímaly další místa v Laosu, ale pohled na rozpis autobusů mě donutil přehodnotit situaci. Volno se chýlilo ke konci, do Guangzhou zbývalo ještě přes tisíc kilometrů a já chtěl strávit pár dní i ve Vietnamu. Problémem všech přesunů v Asii je neskutečná neshoda vzdáleností a času stráveného v autobuse. Je jedno jak daleko jedete, ale vždy to bude trvat minimálně 10 hodin, i když mapa ukazuje 200 kilometrů po téměř rovné cestě a řidič celou cestu jede jak šílený. Autobusy v Asii prostě jezdí ve svém zpomaleném hyperprostoru a cestovatelé se s tím musí naučit žít.

Večer u Patuxai.

Takže když jsem zjistil, že i to nejbližší místo kde se dá v Laosu pokračovat je nějakých 20 hodin daleko, s tím že pro další cestu do Vietnamu bych se musel 20 hodin vracet do Vientiane a pak dalších 25 hodin strávit v busu na 350 kilometrové cestě na východ, rozhodl jsem se trpět už rovnou na cestě do Vietnamu. Laos mám navíc dost blízko, takže si tady můžu zajet kdykoliv jindy a věnovat mu poněkud více času.

Divoce osvětlený lehátkový bus vietnamského dopravce mířil do Hanoje, ale já v něm nechtěl strávit více času než je nutné a koupil si lístek do Vinh, prvního většího města za hranicí. Nasoukal jsem se na lehátko, kolem mě se naskládalo dalších asi deset cestovatelů z Evropy a bus někdy k večeru vyjel směrem na východ. Skoro celou cestu na hranici jsem prospal, až na pár zastávek u předražených restaurací.

 Ráno po svítání už náš autobus stál někde v horách, před vietnamskou hranicí. Vylezli jsme do zimy s pasem a zamířili do budovy, kde se u jednoho okénka mačkalo asi 30 lidí. Postupně se nám podařilo naházet své pasy do okénka, aby nám mohlo v pasu přistát razítko.

Venku nám bylo sděleno, že na vietnamskou část hranice si musíme dojít pěšky. Cesta vedla někam přes kopec za obzor a my rozespalí v hrozné zimě kráčeli vzhůru. Na kopci náhle asfaltka přešla na velmi rozbahněné staveniště a pod kopcem se objevila budova vietnamské celnice.

Hranice mezi Vietnamem a Laosem.

Vietnamský celník se na nás usmál a oznámil, že mu musíme zaplatit speciální poplatek, pokud chceme vstoupit do země. Nemám rád uplácení na hranici, tak jsem mu oznámil, že nic nedostane a hodil mu pas přes okénko na stůl. Nevrle se tvářící celník vzal můj pas a hodil jej někam za sebe. Pak jsme na sebe přes sklo asi pět minut čuměli, celník vzal můj pas, velmi důležitě jej celý prostudoval, v počítači si našel, co že to je Česká Republika, hodil pas jinému celníkovi a po chvíli jsem už ke svému v Číně získanému vietnamskému vízu dostal i razítko.

Trvalo několik dalších bolestných hodin než mě autobus vyhodil na rušné ulici uprostřed chladného Vinhu, jako jediného z celého autobusu. Tady jsem pochopil, že moje cesta finálně opustila místa kde věčně panuje léto a znovu se vrátil do zimy, před kterou jsem z Číny na měsíc unikl.

Welcome to Vietnam!

Předchozí části cesty:

Útěk do Indonésie

Brunej, podivný sultanát

Jak jsme potkali malajského loupežníka