Brunej, podivný sultanát

Když jsem před odjezdem na svoji lednovou cestu po Jihovýchodní Asii oznámil svému britskému kamarádu Louisovi, že jednou z mých zastávek bude i Brunej, zděšeně mi řekl, "Brunej? Jsi normální? Jeď kamkoliv jinam jen ne tam, unudíš se tam k smrti." Strávil tam totiž během dětství asi pět let, protože jeho otec tam sloužil na vojenské základně. Odpověděl jsem, že neuvěřím dokud neuvidím, ale začal jsem trochu litovat, že jsem si tam koupil letenky na celých pět dní.

Brunej je malý sultanát na severním pobřeží Bornea, rozlohou srovnatelný například s Moravskoslezským krajem a s necelým půl milionem obyvatel. Do roku 1984 byl stát součástí Britského impéria, a po získání nezávislosti díky nalezištím ropy pohádkově zbohatl. V současnosti je Brunej pátý nejbohatší stát světa, index lidského rozvoje jej řadí dvě místa za Českou republiku a má nulový státní dluh.

Po příletu z Kuala Lumpur na maličké letiště v Bandar Seri Begawan, jediné letiště v zemi, mě nepříjemně překvapilo, že v celé budově není ani jeden bankomat, a jediná směnárna má tak nechutný kurz, že jsem odmítl jejich služeb využít. Autobus z letiště do nepříliš vzdáleného města sice stál jen jeden brunejský dolar, ale ani ten sem bohužel neměl, a tak jsem se pěšky vydal podél silnice, doufaje že brzy najdu známky civilizace.

Brunei International Airport

Tehdy jsem ještě nevěděl, že brunejský dolar je svázaný se singapurským a dají se tady tedy používat obě měny. Singapurských dolarů jsem měl plnou peněženku.

Naštěstí jsem po chvíli došel k jakémusi supermarketu, u kterého bylo asi šest bankomatů a jeden z nich dokonce bral i Visa karty. Prošel jsem tedy supermarket, zjistil, že ceny jsou tady ještě vyšší než v Singapuru, a poté sedl do starého, kouřícího, rozhrkaného autobusu ve směru centrum města.

Bandar Seri Begawan opravdu dokazuje britskou minulost, město vypadá jako některé okrajové části Hong Kongu bez mrakodrapů, takový mix Asie a Británie, s čistými ulicemi, děcka ve školních uniformách, podobné značení atd.

Tržiště v Bandar Seri Begawan

Ovšem jen dokud nedojedete do centra. Vystoupil jsem na cestě s buddhistickým klášterem na jedné straně a typicky asijským tržištěm na straně druhé. Mezi mnou a tržištěm však byl kanál s rychlými čluny, jež tady plní funkci taxi, tak trochu jako Benátky. Zbytek centra tvoří pár trochu vyšších budov, několik indických restaurací a hlavní dominanta, impozantní mešita Sultan Omar Ali Saifuddin. Obklopená jezírkem s ceremoniální falešnou lodí a s hlavní kupolí pokrytou pravým zlatem a jenž je viditelná téměř z jakékoliv části města.

Mešita Sultan Omar Ali Saifuddin

Mnohem zajímavější mi ale přišlo, co jsem uviděl hned vedle mešity. Kus zatopené džungle, ve vodě stojící polorozpadlý domek na kůlech, a stejně tak na kůlech postavený dlouhý dřevěný most, vedoucí někam do neznáma a v podobném stavu jako ten domek. Samozřejmě jsem se vydal prozkoumat, kam až dojdu. Za záhybem džungle se vynořila rozsáhla zástavba podobných dřevěných domečků na kůlech, propojených polorozpadlými lávkami.

Vstup do Kampongu

Kampong Ayer, neboli vodní vesnice je rozsáhlý systém domů postavených na řece Brunej, kolem hlavního města. Obývá ji kolem 40 tisíc obyvatel, což ji činí největší vodní vesnicí světa. Lidé zde mají k dispozici školy, nemocnice, mešity, obchody či požární stanici. Dopravu zajištují soukromé vodní taxi a loďobusy.

Kampong Ayer

Procházel jsem se mezi domky po ne zrovna důvěryhodně vypadajících lávkách a přemýšlel, kde je teda to bohatství Bruneje. Místní totiž nemusí platit žádné daně, školy a nemocnice jsou zadarmo, každý má nárok na vlastní dům a pokud jej nevlastní tak od státu dostane zadarmo půdu a téměř bezúročnou půjčku na postavení domu. Benzín stojí v přepočtu kolem 8 kč a plyn na vaření je zadarmo. Vláda mimoto vlastní v Austrálii ranč, jenž je rozlohou větší než samotná Brunej, a hovězí maso z něj prodává svým občanům za výrobní náklady.

Vodní autobusy

I přesto stojí hned uprostřed hlavního města něco, co připomíná slumy obvyklé v nesrovnatelně chudších zemích Asie. Nicméně pokud začnete nahlížet dovnitř, poznáte, že si místní asi nežijí až tak špatně. Velká LCD televize v každém stavení, moderní vybavení, jen na venkovní vzhled nikdo nedbá.

Běžný domek

Po chvíli jsem došel zpátky na stabilní půdu, sedl si na lavičku na říční promenádě, a jelikož jsem tam byl schopný chytit signál malajského operátora, u kterého jsem měl zaplacený internet, začal jsem hledat, zda jsou ve městě nějaké hostely. Samozřejmě nebyly a nejlevnější hotel by vyšel dráž, než co jsem dal za hostely dohromady v předchozích dvou týdnech. Rozhodl jsem se proto, že odjedu do města Miri ve vedlejší Malajsii, kde bylo na výběr z několika levných guest housů a do Bruneje se vrátím až v den odletu.  

Řadové domky na kůlech

Mezitím jsem stihl odmítnout asi deset taxikářů, kteří na mě ze svých lodí pokřikovali ať si u nich zaplatím okružní cestu po vesnici. Pak jsem si ale řekl, že kdo ví kdy zase budu mít šanci projet se na lodi mezi slumy pátého nejbohatšího státu světa a šel smlouvat o cenu. Tu se mi podařio stáhnout z asi tisíce Kč na pořád dost hrozných tři sta, a sedl do podlouhlé a velmi rychlé loďky se zakukleným vysmátým řidičem.

Kontrast moderní Bruneje

Provezl mě kolem celého města, vysvětlil mi něco o životě místních lidí a ukázal hned vedle vodní vesnice stojící palác sultána Hassanala Bolkiaha. S rozlohou 200 tisíc m2 a 1800 pokoji největší palác světa, jenž mimo jiné hostí i sultánovu sbírku aut, jednu z nejrozsáhlejších na světě. Na otázku, jak vnímají obyvatelé Bruneje svého sultána, odvětil, že jej bezmezně milují a že je to nejlepší panovník, jakého může kterákoliv země mít.

Požární stanice

Louis mi řekl, že jediné místo kde se dalo během jeho pobytu zabavit, byl obrovský zábavní park s volným vstupem, který si postavil princ Jefri, trochu ujetý bratr sultána a v té době taky ministr financí. Po tom co princ Jefri vyhlásil osobní bankrot, byl park zrušen.

Alkohol je v zemi s muslimskou většinou nelegální. V zemi je však velký počet pracovníků ze zahraničí a tak ti dostávají každý rok poukázky na zásobu alkoholu na celý rok. Jediná zásobárna alkoholu v zemi je v podzemním bunkru, střežená armádou a otevřená jen jednou ročně pro cizince s poukázkou.

Podlouhlá budova nalevo je škola

Autobusové nádraží je přesně takové, jaké jsou běžné v okolní Malajsii. Špinavé, hlučné, zmatené a plné obstarožních strojů. Nasedl jsem do dalšího historického autobusu a vydal se směrem na východ. Přímý autobus do Miri už jsem nestihl ale doufal jsem, že když se dostanu do pohraničního města Kuala Belait, podaří se mi nějak do Malajsie dostat.

Těžba ropy

Autobus projížděl krajinou podobnou něčemu, co by se dalo vidět ve Spojených státech. Uniformní řadové domky v americkém stylu, některé postavené z dřeva dovezeného z Kanady. Před každým domkem buď korejský sedan nebo japonské SUV. A občas ropné pole s typickými ropnými čerpadly a kolem města Seria obrovské ropné rafinérie. Dost mě zaujaly cedule varující před krokodýly, hady či agresivními opicemi, jenž lemovaly celou cestu a zejména pak při konci u Kuala Belait.

Řadové domky kolem Seria

V cílové stanici jsem se dozvěděl, že poslední autobus do Malajsie odjel už před několik hodinami, taxi na hranici nejezdí a že už je asi stejně zavřená. Z internetu jsem věděl, že žádný hostel či guest house ve městě není, tak jsem se vydal na průzkum kde by se dalo přespat.

Jalan Pretty

Kuala Belait je malé městečko, v podstatě jen pár obchodů kolem hlavní ulice, jenž se jmenuje Jalan Pretty (Pěkná ulice) a několik bloků domků. Najedl jsem se v jedné z čínských restaurací na Pěkné ulici a protože se již začínalo stmívat, vydal jsem se směrem k moři, doufaje že u pláže najdu místa, kde se dá přespat. Našel jsem jakési otevřené pódium, stojící hned vedle pláže, kde jsem si rozložil pár igelitek a ulehl. Nemůžu říct, že bych se vyspal zrovna nejlépe, neměl jsem karimatku ani spacák a navíc jsem si při každém podezřelém zvuku vzpomněl na cedule, co jsem viděl po cestě.

Večer v Kuala Belait

Můj luxusní hotel na pláži

Vzbudil jsem se krátce před východem slunce, bez toho že by mě navštívili hadi nebo agresivní opice, sbalil své věci, sedl si do altánku na pláži a pozoroval východ slunce. Moře mělo nahnědlou barvu a v dálce svítily ropné plošiny, symbol bohatství podivného sultanátu. Po chvíli zastavilo na okraji pláže několik aut, vystoupili postarší běloši a dali se do ranního běhu po pláži. A na strom nade mnou si posedalo hejno zoborožců, ptáků podobných tukanům a čuměli na mě dokud jsem neodešel.

Zoborožec

Hned poté jsem odjel do Miri, strávil pár dní chozením po okolní džungli a poté se vrátil přímým autobusem zpátky do Bandar Seri Begawan. Znovu jsem prošel vodní vesnici, tentokrát ještě důkladněji. Ve vodě jsem zahlédl plavat několik potkanů, pár koček a dva velké varany. Bohužel žádný krokodýl. Zaujaly mě neudržované hřbitovy hned vedle jedné z velkých mešit. Po náhrobcích pobíhaly opice, praly se mezi sebou, nebo si vybíraly vši ze srsti.

Kampong Ayer

Ve městě mě zaujala jedna zvláštnost, na rozdíl od typických asijských měst v něm byl jen jeden velký obchodní dům. A nebyl příliš velký. Dvě budovy hned vedle mešity Sultan Omar Ali Saifuddin, spojené podzemním supermarketem. Byla neděle a okolo postávaly stovky indů, kteří v zemi pracují jako levná síla a pořvávali po mě hello mister.

Obchodní dům před otevřením

Jelikož už ve městě nebylo co dělat, vydal jsem se pěšky na letiště, po stejné trase jakou jsem si pamatoval z jízdy autobusem první den. Prošel jsem okolo několika honosných budov, jako ministerstvo školství, ministerstvo obchodu a pár dalších a po hodině došel na letiště.

Gauče ASEAN na letišti

Brunei International Airport je zřejmě nejlepší letiště na spaní v jihovýchodní Asii. V hlavní hale totiž stojí několik pohodlných gaučů, jeden pro každou ze zemí ASEAN. Můj let byl až v 7 ráno, takže jsem se usadil na jeden z gaučů, strategicky na ten nejblíže k elektrické zásuvce a ulehl ke spánku. Stejný nápad měli i další dva místní. Za celou noc nepřišel do haly ani jeden člověk, nebylo slyšet žádné hlášení, úplné ticho. Zpátky do Kuala Lumpur jsem odletěl příjemně odpočinutý.

Můj spolubydlící na letišti

Bandar Seri Begawan