Jak jsme prchali před Ujgury

Ačkoliv je muslimské Ujgursko součástí Číny, platí pro něj poněkud jiná pravidla. Na hranici tak musíte projít pasovou kontrolou, cizinci zažádat o povolení ke vstupu, Číňanům celníci sundávali přídavná světla z aut atd. Pro nás to však neznamenalo žádné problémy, ráno jsme vylezli z ubytovny do které nás celníci večer v podstatě donutili jít, přišli na celnici, policajti nám odchytli auto, oznámili řidiči, že nás odveze až do Ruoqiangu a tak se jelo.

Pohoří Altun odděluje Qaidamskou pánev a poušť Taklamakan, která leží v o více než dva kilometry nižší nadmořské výšce. V malém autě nacpaném bagáží až po strop jsme projížděli divoké serpentýny mezi žlutými horami Altunu a trochu nás mrzelo, že si tuhle krajinu nemůžeme více projít. Na druhou stranu, s naší výbavou a nedostatkem zásob bylo dobře, že nám nikdo nedal na výběr.

Dvouhodinový sjezd nás vyhodil přímo na východní konec Taklamakanu a před námi se znovu objevila dobře známá krajina, s rovnou cestou mezi pískem, vedoucí až za daleký obzor. Tentokrát však o poznání níže a díky tomu také podstatně tepleji, takže hned na prvním odpočívadle pod horami jsme svlékli mikiny a dlouhé kalhoty.

Z mohutného pohoří po naší levé straně křižovaly cestu nesčetná koryta řek, během naší červencové návštěvy ale vyschlých, které sváděly vodu směrem do oblasti bývalého jezera Lop Nor, ze kterého už dnes zbyla jen solná pláň s trochou vody na východním konci.

Jak nám řekl náš řidič, tady čínská armáda testuje své jaderné zbraně, v areálu který tvoří největší nukleární střelnici na světě. Kolem cesty tak bylo každou chvíli vidět menší vojenskou základnu, vojenské radary, a cestu křižovaly zelená vojenská auta.

Po zběsilé jízdě v kamionech nahoře na pánvi, nám přišla jízda našeho současného řidiče jako loudání se. Byl zrovna na cestě z dovolené ve Lhase a cestu si vyloženě užíval. Kochal se pohledem na písečné pláně a vypravoval nám o historii této oblasti. Také nás zavezl do zelené oázy uprostřed písku, kde v rozsáhlých zavlažovaných plantážích rostly stromky jujuby, neboli čínské datle. Ty můžete koupit po celé Číně, čerstvé, sušené, kandované, vařené nebo v tekuté formě a chutí opravdu velmi připomínají pravé datle. V oné oáze se pěstovaly údajně nejlepší jujuby na světě, s cenou až v tisících yuan za kilogram.

Nezralé plody jujube.

Další zelenou oázou ve žlutém moři písku bylo město Ruoqiang, jediné větší osídlení v oblasti velké asi jako Bělorusko. Schováno za hradbou stromů, ale vzhledem jen další typické malé čínské město, nijak odlišné od desítek dalších, které jsme navštívili. Akorát teplota během poledne byla někde kolem čtyřicítky, tak jsme se zchladili porcí studených nudlí, zterminovali několik nanuků a vydali se k výpadovce přímo do pouště.

Studené nudle s chilli.

Výjezd z Ruoqiang tunelem stromů vedoucím přímo do pouště.

Podobné vojenské základny jsou vidět co pár kilometrů.

Zhruba 400 kilometrů pouště mezi Ruoqiangem a Korlou je suverénně nejhezčí oblastí kterou jsme v Ujgursku projížděli. O to víc mi krvácelo srdce, že jsme měli naspěch a nenechali se vyhodit někde po cestě.

Ještě po výjezdu z města nás obklopovala klasická poušť, nic na obou stranách s občasnou vojenskou základnou. Postupně se ale z úplné roviny zvedaly duny a objevovaly se pokroucené stromky, později malé kopečky porostlé křovinami a mezi tím se proplétalo téměř vyschlé koryto jedné ze zdrojnic vnitrozemské řeky Tarim. Nízké stromy postupně zhoustly, přibyly porosty vysokých uschlých travin, takže jsme projížděli něčím, co nejvíce připomínalo africkou savanu. Při západu slunce, který dodal nažloutlé oblasti ještě výraznější zbarvení, jsem už jen čekal, kdy někde u cesty zahlédnu stádo žiraf, nebo aspoň jejich nelicencovaných kopií.

"Nejdelší cihlová cesta na světě", jak hrdě hlásá onen patník.

Tak to vypadá v úplném počátku zalesňování pouště.

Do Korly jsme dorazili až kolem půlnoci, hladoví ihned zapadli do nejbližšího pouličního grilu, kde nás jako velkou atrakci zahrnula místní skupinka opilých Číňanů lokálním ujgurským pivem Wusu.

Ráno jsme se probudili na zeleném, svěžím trávníku na velkém náměstí. Korla je díky své poloze mezi ropnými poli bohatým městem, které si může dovolit typicky čínské megalomanské stavby i nepřetržité zavlažování. Přesto, při hledání cesty k dálnici nás nohy donesly do okrajové části, kde stály jen polorozpadlé hliněné domky, kompletně zasypané odpadky ze všech stran a s velmi nevábnou suchou veřejnou toaletou přímo uprostřed na malém náměstí. To, co vypadalo jako dosud neztržené pozůstatky staré zástavby ale byla stále živá čtvrť, z každého okýnka či dveří na nás hleděly páry očí či štěkal pes.

Ondra nemůže uvěřit za co zrovna utratil 10 yuanů.

Slumy v Korle.

Na dálnici nebylo nutno stát příliš dlouho, a už nám zastavil plešatý Ujgur v novém Subaru. Jel tam kam nám bylo třeba, tak jsme sedli dovnitř, on šlápl na plyn a my se zabořili do sedadel. Rychlejší jízdu jsme během celé naší cesty nezažili. Stejně jako každý další řidič v Číně, měl i tenhle na přístrojovce antiradar, maskovaný jako model auta. Každou chvíli, před každou z kamer, jsme tak zase ze sedadel vyletěli a jen díky pásům neskončili na předním skle.

Krátce po tom co jsme vyjeli, nám řidič oznámil, že chce 100 yuan za každého. To nás poněkud naštvalo, protože jsme se ho před nastoupením ptali jestli chce platit. Když jsme mu řekli, že cestujeme stopem a zadarmo, vzal mobil a začal někomu volat. Asi 15 minut se vybavoval ujgursky, takže jsme nerozuměli ani slovo a pak vrazil mobil Ondrovi do ruky. Hlas v mobilu se anglicky zeptal jestli jsme z Izraele a nebo z Ameriky. Po odpovědi, že jsme Češi, řidič ještě chvíli mluvil do mobilu a pak nám oznámil, že máme štěstí, že nás tedy vezme zadarmo, ale že kdyby jsme byli Izraelci nebo Američani tak nás na místě vyhodí z auta.

Korla.

Jeden z obchůdků podél cesty.

Naše další destinace se jmenuje Turpan a patří mezi nejteplejší místa na zemi. Zelená oáza v proláklině uprostřed pouště, nejnižší místo Číny, jenž místy klesá až do -150 m n. m. Cesta vede jak jinak než po poušti a částečně i mezi stejně nehostinnými skalnatými horami bez náznaku vegetace.

Otevření dveří auta v Turpanu byl trochu šok, chvíli jsem nebyl schopen se pořádně nadechnout. Úplně suchý vzduch v kombinaci s 45 stupni celsia na rozpálené ulici, byl nový extrém jaký jsme doposud nezažili. Ihned jsme zapadli do nejbližší klimatizované restaurace na nudle a pod pohledy Ujgurů plánovali, co tady vlastně budeme dělat.

Market v centru Turpanu.

Nejnižší částí prolákliny a zároveň třetí nejnižší místo planety je solné jezero Ayding, nebo spíše jeho vyschlý pozůstatek. Bylo jasné, kam jsme se chtěli dostat a ideálně i přespat. Zároveň bylo jasné, že busem tam nepojedeme. 

Po odvážné, asi tříminutové chůzi po ulici jsme zapadli do velkého podzemního supermarketu. Ujgurské prodavačky, vzhledem podobnější obyvatelům blízkého východu než Číňanům, vytřeštily oči a začaly se na nás usmívat a mávat. Pod jejich dozorem jsme si nakoupili zásobu vody a nanuků a znovu se pokusili projít městem.

Město Turpan je na čínské poměry jen velmi malé a vypadá uplně jinak, než ty na východě země. Centrum s paneláky, podobné třeba Ukrajině, obklopují uličky malých hliněných domků, obrostlých vínem. A před každým z domků stojí velká dřevěná postel, na které rodiny tráví zřejmě většinu dne. Všechny cedule jsou samozřejmě popsány arabským písmem, i když čínské znaky většinou nechybí na žádné z nich. No a celé město je obklopené nekonečnými vinohrady a poli s melouny a zeleninou.

Takové vinice jsou kolem celého města.

Jedním z důvodu proč je Turpan zelenou oázou v poušti je jeho systém vodních kanálů, který přivádí vodu z nedalekého pohoří Tian Shan. Celá oblast je pak zavlažována sítí malých kanálů, každé políčko má svůj, vedou i kolem všech cest. I tak nám ale přišlo neskutečné, že se v tak strašném vedru může dařit něco vypěstovat.

Mladý Ujgur se koupe v jednom ze zavlažovacích kanálů u Turpanu.

GPS v mobilu ukazovala, že k jezeru se dá dostat po dlouhé rovné asfaltce, na kterou jsme zrovna došli. Cedule, které jsme míjeli, ale ukazovala každá něco jiného. Pomalu jsme si tak kráčeli po asfaltce, úplně propocení a apatičtí a snažili se stopovat. Problém byl, že provoz byl omezený jen na oslí povozy, farmáře na hlučných tříkolkách, kteří nezastavovali a na auta plná turistů, která by už na nás stejně ani neměla místo. Ti, kteří zastavili, zase tvrdili, že jezero je někde úplně jinde.

Po hodině jsme to vzdali a šli zpátky do města, s tím že v takovém vedru je nám to jezero stejně ukradené. Vyvalení na nízkou zídku na jakémsi náměstí, jsme leželi a odpočívali. Co chvíli jsme si zašli do nedalekého krámku pro nanuk za asi 2 koruny a z chladícího boxu vydolovali zmrzlé láhve s ledovým čajem, který už opravdu nedělal ostudu svému jménu. Po několika návštěvách už prodavač sám chystal ty nejzmrzlejší láhve čajového ledu, jen když nás uviděl se blížit.

Ulice Turpanu.

Ujgurský řezník.

Jakmile se setmělo a teplota klesla na přijatelných 40 stupňů, popadli jsme baťohy a zamířili do polí. Byl zrovna posvátný měsíc ramadán a Ujguři po celodenním půstu posedávali na ulicích a hodovali. Nás zastavil jakýsi řezník, jenž měl na tříkolce naskládané uzeniny a pobízel nás, ať si u něj taky něco koupíme. Dále jsme tak pokračovali s taškou kořeněných hovězích klobásek.

Mezi vinicemi nás napadl úžasný plán jak strávit noc. Počkali jsme, až budeme v nejtemnějším místě a nepojedou žádná auta, a zapadli přímo mezi keříky. Vinice v Turpanu vypadá jinak než na Moravě, keříky vína tvoří tunel s cestičkami po stranách. Přímo pod klenbou z vína jsme roztáhli deky a karimatku, povečeřeli klobásy a ulehli pod dozrávající hrozny.

Po asi půlhodině bylo slyšet, jak u cesty zastavilo auto a vystoupilo z něj několik lidí. V tu chvíli mi došlo, že je dost pravděpodobné, že jsou vinice v noci hlídané. Nicméně dlouho se nic nedělo a já zase začal usínat.  Po chvíli nás ale vyděsily blížící se kroky. V řádcích mezi vínem očividně někdo chodil a nebyl sám.

Všechny menšiny jsou šťastny v Číně, pod vládou jedné strany...

Mám nějaké zažité představy o tom, co dělají nasraní muslimové nevěřícím psům a tak mě netěšila představa, že nás najdou spící pod obranými trsy jejich hrozna. Oba jsme leželi přitisknutí k zemi a pozorovali, jestli se neblíží k nám.  Po chvíli se světlo objevilo na cestičce hned vedle našeho tunelu vína. Hlídač šel směrem k nám a každou chvíli si zasvítil pod klenbu vína a pozoroval. Jak se tak blížil k nám, potichu jsme oba vymýšleli, co mu řekneme, pokud se vůbec bude ptát. Kupodivu ale zrovna místo, kde jsme leželi, obešel bez zasvícení a za chvíli zmizel v dáli.

Zůstali jsme ale na místě, úplně bez pohnutí a doufali, že teď už odjedou. Místo toho se ale celá situace opakovala znovu a opět jsme zůstali bez povšimnutí. Teď už jsme byli rozhodnuti vypadnout a pomalu začali balit věci do batohu. V dáli se ale opět objevilo světlo a mířilo k nám. Přitisknutí k zemi jsme doufali, že i tentokrát kolem nás Ujgur jen projde. Místo toho světlo baterky dopadlo přímo na mně a Ujgur zůstal mlčky stát. Čuměli jsme tak chvíli na sebe, po chvíli Ujgur něco zakřičel a odešel. Ihned nás napadlo, že jde pro zbytek hlídačů, tak jsme rychle popadli věci a proběhli přes několik řad tunelů až na cestu.

Mezi námi a městem stála na cestě přímo pod asi jedinou lampou v okolí tříkolka, u které hlasitě mluvila skupinka hlídačů.

Pořád přesvědčeni, že nás budou hledat jsme utíkali po temné cestě, dokud se vedle nás neobjevila malá vesnice z hliněných domků. Zapadli jsme mezi ně a doufali, že tady nás už nikdo nenajde. Před každým z domků ale stála ona dřevěná postel a na ní spala celá ujgurská rodinka. A jak jsme si kráčeli po štěrkové cestě, mnozí z nich se probouzeli a jejich pokřikování neznělo úplně nadšeně.  Takže jsme znovu vyšli na asfaltku, s tím, že kolem hlídačů nějak projdeme.

Kolem cesty vedl kanál s vodou, ohraničený stromy. Potichu jsme se schovali do stínu stromů a šli směrem k městu. Kolem místa hlídačů jsme velmi nenápadně proklouzli bez toho, že by si nás všimli a pak už rychlým krokem prošli až někam k centru s paneláky.

Náměstí s velkým bazénem v centru Turpanu.

Teprve na velkém náměstí s umělým jezírkem jsme se uklidnili. Bylo kolem tří ráno a na ulicích stále posedávaly skupinky, hodovali a popíjeli pivo. Pořád bylo v plánu se někde vyspat, ideálně někde, kde se dá natáhnout bez rizika naštvaných Ujgurů. Na jiném okraji města mezi vinohrady, stál měsíčním svitem osvětlený hřbitov a naproti němu malý lesík. V lesíku jsme roztáhli deky a rychle usnuli.

Ráno mě probudilo něčí hulákání a první pohled z pod růžové deky odhalil kousek ode mě stojícího starého Ujgura s dlouhým plnovousem, co na nás naštvaně řval a divoce gestikuloval. Byl jsem furt dost unavený a tak se ode mě dočkal jen plnohodnotné ignorace a po chvíli zmizel.

Muslimský hřbitov.

Okrajová část Turpanu.

Když jsme se kolem poledne konečně apaticky doloudali na dalekou hlavní silnici ve směru na Urumqi, ukázalo se, že doby kdy se stačilo postavit na okraj a auta samy zastavovaly jsou pryč. Po půl hodině postáváni na rozpálené cestě bez kousku stínu jsme se vzdali a odešli zpátky do míst, kde se dalo tušit autobusové nádraží.

Předchozí části naší cesty stopem po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.

Cesta napříč čínskou pouští