Jak chutná velbloudí mléko

Výhodou cestování stopem je to, že poznáte spoustu lokálních lidí nabídnou se vám tak příležitosti, které obyčejní cestovatelé nemají.

Zelenou oázu Altaj jsme opustili hned ráno, přejeli špinavý potok zvaný Irtyš a dojeli zpátky do pouštního Beitunu, nejmladšího města Číny. Do Chengdu jsme se nechtěli vracet stejnou cestou, jakou jsme přijeli, místo toho padlo rozhodnutí projet koridor Hexi, jméno zaryté do paměti díky hodinám geografie z univerzity..

Beitun je dle mapy jen další z bezvýznamných malých měst, vyšli jsme tedy pěšky ze západního konce ve směru na jihovýchodní výpadovku, po půl hodině chůze sedli na bus a po další půl hodině dorazili někam k hliněným domkům, kde už to vypadalo že město pomalu přechází do pouště.

Pár minut na rozpálené silnici a zastavila nám vyleštěná Santana se sympatickým postarším Kazachem. Sedli jsme dovnitř a řidič nás potěšil, mířil přesně tam, kde jsme se potřebovali dostat. Čekalo nás tedy asi 600 kilometrů společné jízdy přes poušť Gurbantünggüt, po Národní silnici 216, která se táhne kolem hranic s Mongolskem.

Náš kazašský řidič, s kazašsky nezapamatovatelným jménem, ještě před výjezdem do písečných plání plánoval načerpat. Přesto, že většina aut v této části Číny jezdí na LNG, ve městě byly podle všeho jen dvě čerpací stanice a před tou, u které jsme stáli, se udělala slušná fronta aut. Přejeli jsme tedy půl města k té druhé, která ale momentálně žádné LNG neměla, vrátili se k té první a ztvrdli na další hodinu, čekajíc než na nás vyjde řada.

Vyjeli jsme konečně na dlouhou cestu, kolem kopců ze kterých pramení Irtyš a na nichž vytvořený obří bílý nápis nám čínsky doporučoval, ať setrváme.

Poušť Gurbantünggüt se až na libozvučné jméno nijak neliší od většiny ostatních pouští, přes které jsme doposud projeli. Nekonečná pustina kam až oko dohlédne a na ní nově postavená cesta a souběžné elektrické vedení, jen barva země kolem nás se různě měnila, od žluté přes červenou až po úplně černou. Čas od času se objevil také malý hliněný domeček nebo jurta, občas s hromádkou jakýchsi kamenů na prodej, občas se stádem velbloudů,

Ačkoliv jsme projížděli přes jednu z nejteplejších oblastí Číny, náš řidič trval na tom, že se nebude používat klimatizace. Dle jeho názoru není agresivní proud chladného vzduchu něco, z čeho by mělo tělo radost, což ostatně sám poznávám od své první cesty do Asie. I tak ale kupodivu nebyla cesta černým autem nepříjemná, asi jsme za ty týdny navykli všudypřítomnému spalujícímu vedru.

Po pár hodinách cesty padla otázka, jestli jsme už někdy zkusili velbloudí mléko. Na to jsme byli schopni odpovědět jen, že jsme doposud nevěděli, že se něco takového vlastně někde pije. No a tak jsme brzy zastavili u jednoho malého cihlového domečku a vešli dovnitř, kde nás uvítala stará paní s přísným pohledem. Sedli jsme na pohovku pod kýčovitým plakátem jakési švýcarské vesnice a paní vytáhla z pod stolu velký kýbl plný nažloutlé tekutiny, nabrala ji do plechového lavoru a položila na stůl před nás. Řidič nám rozlel do hrnků, pak popadl Dombru, kazašský strunný nástroj, a začal vybrnkávat jakousi tradiční hitovku. Více lokální zážitek jsme si snad ani přát nemohli. My dva tedy pozvedli šálky žluté vlažné tekutiny a ochutnali. První reakce byla, že celý lavor tohodle nebudeme schopni dopít za celý život. Chuť velbloudího mléka je těžké popsat, i když člověk dokáže vnímat jen pět chutí, tohle mi přišlo jako kandidát na novou. Možná, že žvýkaní uschlé trávy by se mohlo přiblížit zážitku z pití. Ondra se brzy chopil dombry a začal improvizovat svoje verze lidovek, možná proto aby se vyhnul pití mléka, jenž nám paní pohotově dolévala. I přes nepříznivý první a i pár dalších dojmů jsem však nakonec našel v tekutině jakési zalíbení a celý lavor dokončil.

I zde v poušti si policie dala záležet na hlídání předpisů a čas od času nás prudké šlápnutí na brzdu upozornilo, že řidič spatřil radar. Občas mu ale ani jeho zkušenosti nepomohly včas a pak třeba zničehonic odbočil přímo do pouště a snažil se objet radar po písku, jindy se přilepil těsně za kamion a nějakou dobu se za ním schovával.

Černý Volkswagen Santana, ve kterém jsme jeli, byla původní verze, vyráběná téměř bez změny už od roku 1982. Tento konkrétní kus byl sice vyroben roku 2002, jediný díl auta, který nevypadal jako ze začátku 80 let, byl ale o něco modernější volant. Kazach si však svůj vůz pochvaloval a já se mu nedivím. Dle jeho slov je toto auto pro odlehlé oblasti Ujgurska naprosto ideální, jednoduché, takže se dá snadno opravit, díky stáří taky ověřené a spolehlivé a díky vysokému podvozku můžete občas vyjet i mimo cestu.

Někde v půlce cesty jsme byli donuceni zastavit v armádním zátarasu v jediné větší osadě po cestě, jak je v této Pekingem střežené části Číny až příliš obvyklé. Pár týpků v uniformách si netečně prošlo naše pasy a mohli jsme jet dále.

Náš řidič pracoval pro jakousi vládní agenturu, v kufru si vezl zrcadlovku Canon s výběrem různě dlouhých objektivů a při každém zastavení v poušti se zalíbením fotil pustinu kolem nás. Když se slunce přiblížilo k obzoru a nebe začalo měnit barvu do oranžova, navrhl, že zastavíme a uděláme si společné fotky. V této části už na poušti rostly i nízké keříky a při západu slunce vypadala krajina úžasně.

Dlouho po setmění se v krajině objevily stromy, poté i pole s kukuřící a my po deset hodinách jízdy dojeli do města Qitai. Tady jsme se rozloučili s naším řidičem a velmi hladoví vyšli do potemnělých ulic. Město bylo nečínsky mrtvé, trvalo dlouho než jsme narazili na ulici s nočními pouličními restauracemi. Celý chodník zabraný skládacími stolky a pojízdné grily obléhaly stovky ujgurů. Sedli jsme a objednali si velkou porci Dapanji, první větší jídlo za celý den.

Poté bylo nutné vyřešit, kde přespíme. Dle mapy jsme byli na okraji města, a po cestě bylo vidět stromy a pole, krajinu vhodnou k zakempování. Pár ulic a dorazili jsme do polí, prvních pár nás nezaujalo, jedno kukuřičné pole s dostatečně širokými řádky však vypadalo dostatečně pohodlně. Ulehl jsem do růžových dek, pokoušel se nevnímat zvuky vycházející z temných klasů vysoké kukuřice a litoval, že jsem kdy viděl film Znamení.

Po nějaké době mě probudilo nepříjemné svědění v očích. Nebyl jsem schopný vydržet déle jak deset sekund bez toho že bych si nepromnul oči a začínala mě svědit i kůže. Všiml jsem si taky, že se dost zvedl vítr a celé kukuřičné pole se divoce potácelo v poryvech větru. Taky jsem si všiml, že podobné potíže jako já, má i Ondra, divoce si škrábající oči. Když se na mě podíval, dost jsem se vylekal, jeho oči byly rudě a neskutečně napuchlé. Po pár minutách, kdy už jsem pomalu nebyl schopný udržet oči otevřené jsme velmi rychle nacpali věci do batohů a utekli z pole na cestu. Zamířili jsme zpátky do města, po cestě jsme šli v podstatě poslepu. Vítr zesílil natolik, že kolem nás začaly lítat větve a někde v dálce bylo slyšet, jak se hrnou kusy plechu.

V bolestech a s rukama neustále v očích jsme došli do města, v ulicích nikdo, všechny obchody a restaurace zavřené, vítr však mezi domy nebyl tak divoký. Bezcílně jsme bloudili ulicemi a hledali místo kde by se dala alespoň koupit nějaká voda na vypláchnutí očí. Dorazili jsme k benzínce, na rozdíl od většiny ostatních v Číně však byla přes noc zavřená a navíc zatarasená kolem dokola. Sedli jsme si na trávník před ní s tím, že počkáme, než se otevře. Bolest pomalu ustávala a stejně tak vítr. Někdy k ránu, po protrpených hodinách v sedě na trávníku před benzinkou, už naše oči nesvědily, Ondrův obličej ale pořád vypadal dost děsivě. Benzínka byla stále pod zámkem, tak jsme se zvedli a šli dále. Nakonec jsme narazili na non-stop pobočku Dicos, jedné z mnoha místních variací na McDonalds a schovali se uvnitř. Celý personál pospával na lavičkách a dva cizinci s rudýma očima je moc nerozrušili. Na chvíli jsme také ulehli na lavičkách a dali nabíjet veškerou elektroniku.

V 8 ráno už jsme opět vyšli ven, do lehkého deště a začali stopovat. Někde uprostřed stálé mrtvého města jsme prošli nově postavenou historickou ulici, napodobující historickou architekturu Číny, tady doplněnou o několik plastových dinosaurů. Podobné výstřelky jsou v Číně běžné, nové čtvrti napodobující starou architekturu najdete v podstatě každém městě, tady je ale velmi nepatřičná, vzhledem k tomu že historicky zde přebývali převážně Ujguři a Kazaši.

Netrvalo ani moc dlouho a za stálého deště jsme dorazili na starou cestu na východ. Pořád poněkud nesví z nočního zážitku a navíc dost unavení, protože před benzinkou ani v restauraci jsme toho moc nenaspali, nám bylo celkem jedno kam vlastně jedeme dále, prostě jsme chtěli na východ. A tak jsme vystřídali několik aut, prospali většinu cesty a kolem poledne vystoupili v dalším anonymním osídlení.

Po obědě v malinké restauraci u staré paní, kde místo menu mají průhlednou lednici, ve které ukážete co chcete uvařit a poté chvilce chůze na okraj, kde pokračuje silnice 303 vedoucí námi žádaným směrem, jsme dorazili do místa, kde z ničeho nic na této významné spojnici ležela hromada hlíny. A to přes celou délku takže tudy neprojelo vůbec nic. Těch pár aut co se tu ukázalo tak muselo udělat otočku a hledat jinou cestu.

Je tedy jasné že nešlo o úplně nejlepší místo ke stopování, byla to však jediná cesta v požadovaném směru, kromě nové dálnice, kterou jsme viděli už v Qitai, ale na které neprojelo jediné auto a teď byla stejně až příliš daleko od nás. A tak jsme přelezli hromadu, ušli pár set metrů za první křižovatku, sedli na okraj cesty a čekali na auto. Snad nikdy jsme nečekali tak dlouho, Ondra dokonce na chvíli lehl a usnul, a tak když nám zastavil malý autobus, poprvé za celou cestu jsme jej neodmítli a nechali se odvézt. Nejel daleko, a ještě kvůli nám sjel ze své obvyklé cesty a hodil nás na jakousi křižovatku s benzínkou a řadou nízkých domků. Jestli místo u hromady bylo nevhodné, tak toto byla naprostá tragédie. Na obzoru se sice objevilo několik aut, všechny ale odbočily ještě dříve, než k nám stihly dojet.  

Stáli jsme tak v lehkém dešti na úplně zapomenutém místě, na jedné straně poušt, na druhé začínala východní část pohoří Tian Shan. Zašel jsem si koupit pití do malého obchůdku, kde sedělo asi šest číňanů a se smíchem nás pozorovalo z okna. V odpoledne neměli na práci nic lepšího, než sedět v obchůdku na konci světa, a s panáky pálenky hrát karty. Na poušti daleko od nás se táhla černá linka dálnice a i z téhle dálky bylo vidět, že tam občas projede auto. Přímo u benzinky navíc začínala cesta vedoucí směrem k dálnici. Nedalo se nic dělat, pokud jsme nechtěli strávit zbytek života na křižovatce, museli jsme na dálnici.

Hodina chůze nezajímavou krajinou, porostlou jen nízkými keříky a opět jsme stáli na dálnici, tentokrát už i s auty. Nedlouho poté už nás jedno z nich vezlo na západ, směrem k městu Hami, jehož jméno zná v Asii každý, díky slavným žlutým melounům, které se zde pěstují a jsou díky tomu známy jako Hami melouny. Nová dálnice po pár kilometrech skončila, a auto sjelo zpátky na cestu 303, kde nás čekal další zátaras s kontrolou pasů. Poté jsme údolím projeli přímo přes pohoří Tian Shan a vynořili se na jeho jižní straně, pro změnu opět na poušti. Co se míhalo za okny si pamatuji jen velmi mlhavě, většinu cesty jsem totiž prospal, stejně tak i Ondra. V autě jsme strávili asi šest hodin, než nás řidič probudil, že jsme na místě a my vystoupili v Hami, melounovém městě.

Až poté, co auto zmizelo do noci, si Ondra uvědomil, že v něm odjel i jeho mobil. Mobil je v Číně suverénně nejdůležitější nástroj, na jehož existenci a připojení na internet tady závisí život, a to zejména pokud jste cizinec ztracený někde v neznámých končinách země. Asi hodinu jsme tak strávili hledáním místa, kde se nabil kredit do mého mobilu, my mohli zavolat na ztracený mobil a poté se konečně uložit k pohodlnému spánku v nejbližším parku.

Předchozí části naší cesty stopem po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.

Cesta napříč čínskou pouští

Jak jsme prchali před Ujgury

Z Urumči do Altaje za 24 hodin

Jak se pozvat do kazašské jurty na oběd