V oáze Hedvábné stezky

Stejně jako po celá tisíciletí karavany Hedvábné stezky, i my jsme na naší cestě Čínou zastavovali v pouštních oázách, abychom se osvěžili po dlouhých kilometrech strávených v písečné krajině.

Město Hami zná celá Asie díky malým žlutozeleným melounům, jenž odsud pocházejí a jsou díky tomu známy jako Hami melouny. Najdete je v každém městě Číny, je to jedna z nejběžnějších příchutí nanuků a sladkostí.

Díky své poloze a podnebí bylo Hami také odedávna důležitou zastávkou poutníků na hedvábné stezce, kteří zde spočívali po náročné pouti přes Taklamakan nebo koridor Hexi.

My spali v hezky travnatém parku někde na okraji, dokud nás nelidsky brzy ráno nevzbudil zvuk tradičních čínských nástrojů, na které hrála skupina důchodců kousek od nás, jev zcela běžný v jakémkoliv parku napříč zemí. Takže jsme sbalili deky a vyšli do města, sejít se s řidičem z předchozího dne, v jehož autě si Ondra zapomněl mobil. V Hami jsme se příliš zdržovat nechtěli, i přes bohatou historii tady toho k vidění moc není, stejně jako ostatní města se i toto mění jen v noclehárnu plnou totožných věžáků. Dalším osídlením, kde jsme plánovali strávit delší čas, byl až Dunhuang, o 400 km dále na jihovýchod.

Při cestě směrem k dálnici jsme si koupili jeden ze slavných melounů, které jsou zde opravdu čerstvé a opravdu levné, náš vyšel v přepočtu jen za tři koruny. Také jsme zastavili v malém domečku se dvěma místnostmi, jedna se dvěma stoly pro strávníky a druhá jako velmi jednoduchá kuchyně, kde nám majitel udělal místní specialitu, nudle s načervenalými plátky oslího masa.

Osli jsou v Číně jako potravina velmi populární, země jich má nedostatek a tak je vykupuje i z celé Afriky, čímž žene cenu nahoru a dělá tim život těžší afričanům, pro které je osel často jediný způsob přepravy. Nejžádanější přitom není oslí maso, ale jejich kůže, z které se vyrábí podivná tuhá černá hmota, zvané Ejiao, jenž se prodává za částky kolem tří tisíc korun za půl kilo a chutná asi tak jak si představuji že by chutnal benzín.

Město Hami s dálnící spojuje deset kilometrů dlouhá rovná cesta. První kdo nám zastavil, byl starší pán s elektrickou nákladní tříkolkou, jenž měl namířeno až ke skladu u dálnice a tak jsme si vysmátí sedli na korbu a jeli hlemýždím tempem, sledování všemi kolemjdoucími. U skladu už čekal syn s náklaďákem, v jehož kabině jsme zamířili dále na východ.

Zřejmě všechny melouny v Číně pocházejí z této odlehlé oblasti, a ne jen ty stejnojmenné, na dálnici, lemované uměle vysazeným pruhem stromů, kolem nás projížděly převážně kamiony plné krabic různých druhů, mířících do supermarketů celé Číny.

Během pár hodin se nám podařilo přejet hranice do provincie Gansu, a dostali jsme se tak na západní konec téměř tisíc kilometrů dlouhého koridoru Hexi.

Koridor Hexi, asi tisíc kilometrů dlouhé údolí, s oázami napájenými potoky z okolních horských hřebenů, byla po dlouhá tisíciletí jediná schůdná cesta mezi Východní Čínou a Střední Asii a také proto tudy vedla hedvábná stezka. Přes koridor Hexi se tak ještě před začátkem našeho letopočtu dostala například rýže nebo hedvábí do Evropy, a naopak pšenice tudy přicestovala do Číny.

První oázou na západním konci koridoru je Dunhuang. Tady, v zeleném městečku uprostřed pouště, nás po dlouhé době napadlo najít si ubytování uvnitř budovy, něco co jsme nezažili už celé týdny. Stačilo projít pár bočních prašných uliček se starou zástavbou nízkých domků a našli jsme levný guesthouse, s malým nádvořím, ze kterého vedly jedny dveře do našeho pokoje bez oken a druhé do velmi provizorní koupelny se sprchou. 

Dunhuang na mně působill na čínské poměry velmi klidným a ospalým dojmem, bez troubení aut a davů lidí na každém rohu. Po večeři a zázvorovém pivu značky Žlutá řeka jsme se ještě prošli po okraji města, odkud už je to na dohled k místu, které jediné nás donutilo sejít z dálnice tak daleko.

Oáza Yueyaquan s jezírkem ve tvaru půlměsíce, stojí údajně už 2000 let přímo mezi vysokými dunami žlutého písku. Ačkoliv jsme se vždy vyhýbali populárním turistickým oblastem, tahle nás v hodinách geografie zaujala až moc na to, abychom jen tak projeli bez všimnutí kolem.

Už v 8 ráno jsme stáli na silnici pod impozantními horami písku, které zakrývaly celý horizont. Tady začíná poušť Kumtag, známá právě pro svoje obrovské písečné duny, nazývané Mingsha, Hory Zpívajících písků. Neuvěřitelný pohled z obyčejné ulice ohraničené stromky, nijak odlišné od běžných čínských měst.

Začaly se také sjíždět první autobusy plné čínských turistů, pořád zde ale byl oproti jiným místům dost klid. Koupili jsme si předražené vstupenky a prošli branou přímo do písečné pláně. Většina turistů kolem nás měla na nohách srandovní návleky, každá skupinka v jiné barvě, na hlavě široký klobouk a na něm šátek chránící před slunečními paprsky zbytek hlavy, takže vypadali, jako by se chystali na několikadenní expedici po Sahaře.

Vyšplhat se na písečnou dunu není tak jednoduché jak se může zdát. Plní optimismu jsme se na rozdíl od většiny lidí, plazících se nahoru po hřebeni, nebo po schodech na svahu, rozhodli vyrazit nahoru tou nejpříkřejší části svahu. Prvních pár metrů se ještě dá, pak už ale písek neustále zavalující boty při každém kroku začne vítězit a do půlky svahu už jsem lezl pomocí všech čtyř končetin. Pár přestávek po cestě, nechápavé pohledy sběrače odpadků, které se po svahu procházel stejně suverénně jako by to bylo špinavé parkoviště před supermarketem, a po půl hodině utrpení jsme i s Ondřejem seděli na vrcholku duny.

A z duny byl nejlepší pohled na hlavní atrakci, samotné Měsíční jezírko s dřevěným pavilonem, obklopeným zelení. Jezírko tady uniká zavalení pískem už dlouhá staletí, dřevěný chrám na jeho břehu dávno padl a byl nahrazen novější stavbou v podobném duchu. V posledních desetiletích začala mizet i voda z jezírka, napájeného doposud z vlastního zřídla, v roce 2006 však vláda rozhodla o záchraně místa a jezírko se od té doby doplňuje potrubím.

V typicky čínském duchu se i toto místo změnilo na disneyland, stejně jako většina čínských atrakcí s nejvyšším hodnocením AAAAA. Zástupům komicky oděných turistů jsou zde k dispozici jízdy na velbloudech, čtyřkolkách, buginách, rogalech, sjíždění duny na plastových prknech a podobně. Všechna akce ale probíhá jen v nejbližším okolí megalomanské vstupní brány a jezírka, vzdálenější duny zůstávají nepovšimnuty.

Na vrcholku duny jsme si užili písku nejvíce za poslední tři týdny strávené převážně na pouštích. Nakonec Ondra po hlavě skočil ze svahu a jako sud se svalil někam do poloviny svahu. Že to nebyl zas až tak dobrý nápad zjistil až později, kdy vytáhl z kapsy svůj foťák, teď už plný písku a tedy nefunkční. Já jsem si taky sjel svah po zadku, s mobilem i foťákem schovaným do pískuvzdorné brašny.

Uvnitř dřevěného pavilonu nad jezírkem je, jak se dalo čekat, pár obchůdků s předraženýma cetkama, klimatizace v každém pokoji a vůbec nic zajímavého. Nebyl důvod se moc zdržovat, písku jsme si užili dostatečně, takže jsme zase zamířili zpátky k bráně. Turistů mezitím výrazně přibylo, karavany velbloudů už tvořily spíše nekonečný vlak, nad námi bzučela rogala a všude stovky Číňanů s barevnými návleky.

Vrátili jsme se do guesthousu, popadli batohy a vyrazili na výpadovku v severozápadním směru, zpátky na dálnici napříč koridorem Hexi. První auto nás hodilo jen za mýtnou bránu, kde si řidič vzpomněl, že vlastně chtěl jet někam úplně jinam a my tak museli čekat na někoho méně zmateného.

Brzy nám zastavila starší mazda se dvěma chlapíky, kteří si zde vybudovali výnosný byznys. Vlastni totiž firmu vyrábějící krabice na melouny, které se i zde v okolí Dunhuangu pěstovaly ve velkém. Místo je pořád dost blízko Hami, aby se mohlo svézt na jeho popularitě. Taky nás po hodině jízdy zavezli někam do polí, kde jsme poté pomalu projížděli na cestách mezi políčky plnými melounů, auto manévrovalo mezi traktory a stovkami sběračů. Všude na cestě se válely melouny popadané z vleček a jejich nasládlá vůně se držela ve vzduchu. Po okrajích cesty stály stany, ve kterých zřejmě bydleli sběrači, sjíždějící se za sezonní prací z širokého okolí.

Poté jsme zastavili i v kanceláři firmy na krabice, kde nám mačetou nasekali pár melounů na svačinu, další hodili do batohu a pak nám jeden z majitelů dal do ruky i lavor a šampon. To nás popravdě trochu zaskočilo, předchozí konverzace se točila jen kolem melounů.. Pak nás ale pán dovedl na nádvoří k velké cisterně s vodou a ukázal, že si tady můžeme umýt vlasy. To rozhodně není něco, co příliš povzbudí sebevědomí, navíc jsem se už po dlouhé době umyl v guesthousu v Dunhuangu, ale asi to tedy nebylo dostatečné.

Pak nás už umyté a nakrmené naložili do Mazdy, a zavezli až na nájezd na dálnici Lianhuo, s 4243 kilometry nejdelší dálnicí Číny. Po cestě do naší další zastávky, města Jiayuquan, jsme minuli také město Yumen, tou dobou zrovna kompletně uzavřené do karantén kvůli výskytu dýmějového moru. Celou naší cestu nám chodily zprávy z Česka, varující nás, ať se tady vůbec nepřibližujeme, no a teď jsme měli nechvalně proslulé místo přímo za okny a mohli vyděsit zprávami příbuzné na druhé straně světa.

Předchozí části naší cesty stopem po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.

Cesta napříč čínskou pouští

Jak jsme prchali před Ujgury

Z Urumči do Altaje za 24 hodin

Jak se pozvat do kazašské jurty na oběd

Jak chutná velbloudí mléko