V zemi obřího blikajícího delfína

Vláda prezidenta Xi Jinpinga nedávno zakázala výstavbu v Číně tak populárních budov s podivnou architekturou. O co tím země přišla, dokazuje například naše návštěva města Jiayuguan.

Ještě před tím, než nás auto vyhodilo na okraji města, o kterém jsem poprvé zjistil že existuje hodinu předem na Baidu maps, lokální kopie Google, mě zaujal podivný pulsující objekt na horizontu. Čekal jsem vše možné, i tak ale nezbylo než na němý úžas, když se nezvyklým útvarem nad potemnělým parkem v jinak plochém a zdánlivě spícím městě, ukázal být divoce blikající, 95 metrů vysoký delfín s balonem balancujícím na hlavě. Jakkoliv jsme z pobytu v Číně zvyklí na různé bizarní stavby, jako třeba mrakodrap ve tvaru mince v Guangzhou, toto byl pro nás rozhodně vrchol lokální architektonické kreativity.

Jak bizarně to zní, tak bizarně celá scenerie působí. Dlouhé minuty strávené vedle umělé řeky, nevěřícně hledíc na psychedelicky barevně pulsující obskurní stavbu nakloněnou nad potemnělým parkem, ze kterého se ozývalo utlumené laciné disko jako z ukrajinské vesnice. Na plácku přímo pod delfíním čumákem do rytmu hudby trsaly skupinky postarších dam a pánové bičem mrskali neonem osvětlenou káču, vydávající zvuk startující stíhačky.

Že je tento projekt za 34 milionu CNY dobrý nápad, se místní vláda rozhodla v roce 2007 a o rok později už nejvyšší meteorologická věž v Číně, pojmenovaná „Perla modrého moře“ otevřela bránu. V červené kouli na čumáku se mimochodem nachází meteorologický radar.

Rychlá večeře v jediné otevřené restauraci, jenž dělala jen malatang a šli jsme zpátky do parku, se záměrem rozložit deky a pod dohledem delfína přenocovat.

Malatang je jedno z nejpopulárnějších jídel v Číně, v podstatě tradiční forma fast food, všude narazíte na stánky nebo restaurace s lednicí, ve které jsou naskládány suroviny napíchnuté na špejli, například křepelčí vejce, brokolice, různé druhy tofu, chobotnice, maso nebo ztužená prasečí krev. Do košíku si naberete kolik špejlí chcete a platí se buď podle počtu špejlí nebo na váhu. Celý mix pak kuchař hodí do kotlíku s vařící vodou a kořením, převážně sečuánským pepřem, jenž dal jídlu jméno, a podává se podle regionu buď v misce nebo na tácu, ze kterého si nabírají všichni u jednoho stolu.

Rozlehlý temný park kolem delfína, s trávníkem a jehličnatým lesíkem, na pohled ideální místo pro zevláky našeho typu. Prošli jsme do temnější části s lesíkem, když můj obličej v úplné temnotě zničehonic zasáhl proud vody. Zmateni nečekaným útokem jsme odskočili o kus dál, kde nás zasáhl další dobře mířený proud.

Pravidelný vrzající zvuk ze všech stran prozradil s jakým protivníkem máme co do činění – park vděčil za svůj bujný porost zavlažovacímu systému, který se zrovna v tento moment automaticky spustil a pokrýval snad každý kousek zeleně.

Procházejíc temnotou a každou chvíli zasaženi paprskem vody ze zákeřných ostřikovačů, jsme došli na místo kde systém ještě nebyl spuštěný, okolo stojící zavlažovače ale dávaly jasně najevo že spánek tady je na vlastní riziko. Naštěstí napadlo Ondru řešení. Na měsícem osvětleném plácku popadl několik okolních ostřikovačů a izolepou rychle zalepil otočnou hlavici tak, ať ji zabráni v pohybu. Díky tomu jsme mohli usnout na asi posledním suchém kousku země v parku.

V pět ráno mě probudil onen povědomý vrzavý zvuk. Okolní zavlažovací systém se zrovna spustil, Ondrovo řešení však bylo účinné. Jak jsem tak ležel a pokoušel se ještě usnout, znenadání se vrzání začalo zlověstně měnit a já najednou dostal přímý zásah. Jedna z pásek povolila a začala zkrápět naše tábořiště. Rychle jsem uskočil za stromek, Ondra zvedl hlavu ze spacáku a dostal přímý zásah do obličeje. Mezitím se odlepily i zbývající pásky a Ondra rozespalý a nechápající čuměl co se děje, zatímco rychle se otáčející hlavice mu kropily spacák. Následovalo nejrychlejší sbalení batohů od chvíle co nás Ujgur našel ve svém vinohradu a úprk ze zákeřného parku.

Bílý delfín zmizel za horizontem, zatímco nás auto vezlo k další známé turistické atrakci, na kterou jsme se nechali zlákat čínskou kamarádkou, nadšeně popisující Zhangye Danxia jako nejhezčí místo v Číně. Skalnaté útvary jsou známy zbarvením, jenž na fotkách vypadá, jako kdyby se tady poblinkali duhoví poníci.

Podezření, že spíše než bohyně Nüwa stvořil onu nádheru Číňan s Photoshopem se ukázalo jako pravdivé, hned jak nás autobus plný zpocených lidí s kovbojskými klobouky vyplivl na vyhlídkové platformě nad skalami. Je pravda, že místo má svoje kouzlo i samo o sobě, i když jen v odstínech oranžové (z jedné vyhlídky by se našlo i pár dalších vybledlých barviček), jen by jej nemuselo kazit přemrštěné vstupné a autobusy, které vás provezou od brány, mezi vyhlídkovými platformami, k domku postavenému jako kulisa pro natáčení filmu A Woman, a Gun and a Noodle Shop režiséra Yimou Zhanga a pak rychle pryč. Pokud někdo chce vidět smutnou realitu domácího čínského turismu v praxi, Zhangye je ideální místo.

Jako úplný opak pak působí staré úseky Velké čínské zdi, které jsme míjeli po cestě autem dále směrem do Lanzhou. Ondrovi už nezbývalo moc dní do odletu letadla a nebyl proto čas zastavovat. Mě tak jen krvácelo srdce při pohledu z okna na impozantní, stovky kilometrů dlouhé pozůstatky zdi, místy už úplné zhroucené, podél které vede dálnice, občas dokonce přímo protíná zeď. Tento úsek pochází z období dynastie Han, která vládla v období 206 př. n. l.-220 n. l., patří tedy mezi ty nejstarší postavené části zdi a v ničem se nepodobá oněm známým zrekonstruovaným úsekům zdi z okolí Pekingu, jenž byly postaveny v 15. století.

Protože do Chengdu zbývalo ještě přes tisíc kilometrů a Ondrovo letadlo do Česka odlétalo už za tři dny, nebylo už co vymýšlet a veškeré úsilí padlo na rychlý přesun směrem na jih. Znovu jsme se dostali do míst navštívených před pár týdny, přespali v Lanzhou u Žluté řeky, přejeli pohoří na hranicích Sichuanu, prostopovali přes horské vesnice, zpátky do oblasti menšiny Qiang. Ještě ten večer nás poslední auto hodilo do města, jehož jméno jsme ani nestihli zaregistrovat a vyklopilo nás na náměstí, kde u plastových stolků popíjelo snad veškeré jeho obyvatelstvo.

Dva cizinci samozřejmě neunikli pozornosti pohostinných Číňanů a tak jsme brzy seděli u stolku se zásobou piva a kuřecích pařátků.

Ráno mě probudilo slunce a bolest hlavy. Následující cesta po horských cestách taky nebyla příjemná, naštěstí se mi podařilo v autě usnout a vzbudit se až v Chengdu, kousek od Ondrovy univerzity a kolejí.

Tak skončila naše epická cesta po západní Číně, kterou jsme zahájili vlastně bez jakéhokoliv plánu. Původní záměr týdenní cesty po horách provincie Guizhou, plynule přešel v 10 tisíc kilometrů dlouhou cestu až k hranicím Kazachstánu.

Ondru a další české spolužáky už čekala jen cesta na letiště, druhý den večer jsem je všechny vyprovodil na nádraží a pak zůstal sám uprostřed Chengdu, 1600 kilometrů od Guangzhou, do kterého jsem se plánoval vrátit.

Smutný jak už dlouho ne jsem si na mapě našel nejbližší dálnici směrem na Guangzhou a temným městem zamířil pěšky na okraj. Stopování v noci nemá v Číně moc smysl a tak jsem kolem jedné ráno zalehl do trávy pod dálniční most a neúspěšně se pokusil o spánek.

Předchozí části naší cesty stopem po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.

Cesta napříč čínskou pouští

Jak jsme prchali před Ujgury

Z Urumči do Altaje za 24 hodin

Jak se pozvat do kazašské jurty na oběd

Jak chutná velbloudí mléko

V oáze Hedvábné stezky